Držím dceři pevně obě ruce. Všude okolo nás jsou dlouhé kořeny, listy i voňavé květy orchidejí. Mám strach, aby si jednu neutrhla. Vcházíme do postranního, jinak nepřístupného skleníku Botanické zahrady Přírodovědné fakulty Univerzity Karlovy v Praze. „Tady máme orchidej Chiloschista parishii z Thajska, která nemá listy, ale jen kořeny a květy. Další svéráznou orchidejí je Sophronitis brevipenduculata, která potřebuje růst na vodorovné větvi, svislá poloha jí nesvědčí,“ ukazuje nám poklady Jiří Rill, orchidejář Botanické zahrady, který jich tady má na starosti asi tisíc pět set. Prohlížíme si rostliny, které v zásobním skleníku poklidně rostou, a když vykvetou, putují do velkého skleníku, kde si je může prohlédnout veřejnost.
Každý den začíná Rill zálivkou orchidejí. „To mi zabere dvě hodiny, i když se to nezdá. Některé potřebují méně, některé více, každá vysychá různě. I když si to dávám do skupinek, potřebují individuální péči,“ vysvětluje Rill. Následně se stará o jabloňový sad v dislokovaném pracovišti na Albertově, ale po obědě se vrací k orchidejím. „Přesazuju je, kontroluju, ošetřuju je proti chorobám a škůdcům,“ popisuje svůj den.
K exotickým rostlinám se dostal poprvé před 45 lety. „Jediná, byť omezená možnost, kde sehnat orchideje, byla prodejna sukulentů v přízemí paláce Adria v Praze. Jako kluk jsem četl knihu Lovci orchidejí a podobné fantasy, které mě nadchly,“ vzpomíná. „Za bolševika se jeden květ ze stonku phalaenopsisu, kde jich máte deset nebo patnáct, prodával za patnáct korun a čtvrtku másla jste měla za deset. Dnes by jeden ustřihnutý kvítek musel stát sedmdesát korun. Dneska si za 120 korun koupíte celou rostlinu,“ dodává Rill.
Paradoxně doma už žádné orchideje nemá, vystačí mu skleník botanické zahrady. „Ale míval vitrínu dva metry na 130 centimetrů. Zrušil jsem kvůli ní letiště. Musel jsem rostlinám vydatně svítit dvanáct hodin denně. S výbojkami to byla dost drahá záležitost,“ usmívá se. Nejdéle čekal na květ paphiopedila (česky nesprávně střevíčníku) 22 let, než se dočkal prvního květu. „Tento druh kvete až od dospělosti květiny. Byla sice dospělá, ale importem byla přibrzděná. Pak jí trvalo dostat se do správné kondice, než usoudila, že už si může dovolit vykvést. Dospělé orchideje kvetou obvykle každý rok, některé dokonce dvakrát.“
Profesně se k orchidejím dostal jako fotograf. „Koníček mi zůstal a pak se to nějak zkřížilo. Koníček se mi stal profesí,“ usmívá se. Fotografoval orchideje ve Vietnamu, Indonésii, Thajsku a Malajsii. Spolupracoval i na pořadech o orchidejích v Thajsku. „Nejvíc se mi líbilo na Sumatře. Je to skvělá destinace nejen pro orchidejáře, ale i pro cestovatele batůžkáře. Sumatra není tolik zalidněná, je tam moře národních parků a ve vyšších polohách, kde se nedá nic moc pěstovat, se dá celkem volně pohybovat přírodou, a za relativně nízkou cenu,“ dodává.
Spousty lidí si myslí, že je orchidej parazit, protože roste na stromě, ale ona ho má jen jako stanoviště. „Je to způsob adaptace, utekly do větví, kde mají víc světla a nejsou tam ohrožovány požáry a býložravci. Je to strategie atraktivní i na pohled. Mít orchideje v květináči je vlastně znásilňování rostliny, ony tak v přírodě nikdy nerostou, jen s výjimkou výhradně zemních druhů“ říká Rill.