Vydáváte svou druhou knihu. Kdy vás napadlo, že popíšete vaši zimní cestu laponskou pustinou?
První knížka Cesta za štěstím vznikla spontánně. Byla jsem sama v americké divočině na extrémním závodě horských kol a většina zážitků byla tak silná, že se o ně nešlo nepodělit formou knihy. K mému údivu, přestože jsem v češtině nikdy nevynikala – spíš naopak, jsem po vydání prvotiny dostala spoustu pozitivních ohlasů od čtenářů. Nepochybně mé další psaní zapříčinila pozitivní energie těchto lidí. A když jsme se přítelem Adamem postavili na start extrémní výzvy polárního kruhu, kdy tehdy nebyl nikdo, kdo by ji dokončil, byl námět na knihu docela jasný.
Jak si zážitky uchováváte? Při extrémních cestách asi není moc času na zápisky…
Při extrémních cestách je dokumentace obtížná. Ono vlastně je obtížné skoro všechno. Těžko se člověk ve velkých mrazech a při fyzickém vypětí zvládne ovládat po psychické stránce, na vedení zápisků není pomyšlení. Výhodou ale je, že uchovávání extrémních a silných vzpomínek v paměti je jednoduché. Zápisky si tedy nevedu a vše si pamatuji. Co jsem kdy a kde říkala, co jsem jedla a nechutnalo mi to, co na- opak bylo vynikající, kde mi byla zima, kde mě zaplavila euforie a tak.
Markéta Peggy MarvanováJedna ze tři bikerek mezi pražskými messengery.
|
První knihu i cestu napříč Severní Amerikou jste absolvovala sama. Tuto jste prošla se svým partnerem Adamem Záviškou. Hodily se vám jeho postřehy?
Rozhodně. Já intenzivně psala a Adam intenzivně pročítal, komentoval, podotýkal. Knížka je díky tomu úplně jiným dílem a já osobně jsem s ní spokojenější než s Cestou za štěstím. Doufám, že u ní čtenáři budou napjatí i se zasmějí.
Evidentně jste aktivní, jak vás bavilo sedět a psát?
Tentokrát to byl běh na dlouhou trať. Popisovala jsem dva roky našich životů v jedné knize. Bylo pro mě těžké vymyslet, co napsat a co vynechat, aby celý příběh měl spád a dával smysl. Pohyb v mrazu a za hranicemi všedních životů skrývá obrovské množství poznatků, které bylo nutné vysvětlit. Je to kupa informací a teorie, která musela být podaná čtivě. To bylo pro mě asi to nejobtížnější. Byl to intenzivní půlrok mého života a musela jsem se hodně ovládat, abych nezešílela. Psala jsem, co mi síly stačily, abych mohla lidi potěšit už o Vánocích.
Jaký další závod vás čeká? Bude další kniha?
Jednu předlohu v hlavě mám. Můj nevyřčený další dobrodružný sen. Ale ještě jsem nesebrala odvahu, a uskutečnění je tak zatím jen daleko ve hvězdách. Nemohu říct, jestli vůbec a kdy by mohlo něco dalšího vzniknout. Ale na druhou stranu – zdrojem pro psaní jsou mi vlastní zážitky, a tak vlastně záleží hlavně na tom, co mi život přinese.