Po lyžařích a snowboardistech ráno koukám celkem závistivě. Zatímco oni se v kombinézách kolíbají směrem k lanovkám, my míříme na hlavní bulvár horského střediska Valloire s fusakem plným výkresů, rýčů, dlátek a struhadel. Na druhou stranu, po nás tu alespoň něco zůstane. I když, zůstane… Většina sněhových soch mívá život kratší než křehký květ sakury, hned po skončení soutěže se začnou bortit. Jako tady ve Valloire – ruské žabce carevně taje korunka, Kanaďanům se nebezpečně naklánějí věže jejich kýčovitého hradu a čtyřmetrový Bob Marley, na němž strávili tři a půl dne práce Francouzi, přichází o první dredy. Sníh jsi a v sníh se obrátíš. Naše abstraktní plastika pojmenovaná Setkání naštěstí drží, a tak si kolemjdoucí budou ještě pár dní moci prohlédnout, za co že to český tříčlenný tým získal stříbrnou medaili.
Na zkušenou do Švédska
Ale pěkně popořádku. Z Prahy do Valloire je to skoro dvanáct set kilometrů, takže abychom to stihli na pondělní los, musíme vyrazit krátce po nedělní půlnoci. Rozhodně jsme to neměli nejdál – na slavnostním zahájení jsou i Rusové, Bělorusové, Japonci, Američané a dva týmy z kanadského Quebeku. Přestože jsme skoro v patnácti stech metrech nad mořem, bylo tu dneska přes devět stupňů, a tak by to víc než kdy jindy chtělo vyfasovat dobré místo – sochy, které budou vznikat ve stínu, mají výrazně vyšší šance na přežití. Sníh začala dlouho dopředu do Valloire z hřebenů svážet nákladní auta, dole ho postupně pěchovali do dřevěných bednění. Čtyřmetrových bílých kostek tu letos vyrostlo sedmnáct.
Soutěž se v savojském lyžařském středisku koná už popětatřicáté, patří mezi nejprestižnější na světě. spolu s těmi v japonském Nayoru, Quebeku nebo Breckenridge v Coloradu. Vůbec nejvelkolepější akce se ale pořádá v Číně, kde mají stavby soch ze sněhu tradici starou celá staletí. Tento obor se dá v Číně dokonce studovat. Jiří Laštovička se do Valloire poprvé podíval v roce 1993, práci s udusaným tvrdým sněhem si ale vyzkoušel už od dva roky dříve ve švédském městě Luleå. Na sever tehdy vyrazil se svým kamarádem a kolegou keramikem Václavem Šerákem, informace neměli téměř žádné a ještě cestou do Švédska spekulovali o tom, jak budou válet koule jako na sněhuláka a z nich teprve skládat sochy. „Realita na místě byla opravdu šokující – otevřel se před námi palouk s kruhově uspořádanými, perfektně vyvedenými kostkami ze skvělého bílého sněhu. Provedení bylo tak dokonalé, že jsme zprvu trpěli ostychem tento tvar narušit naší činností,“ směje se po více než dvaceti letech Laštovička při vzpomínce na výpravu do neznáma v době předinternetové. Dnes musí zájemce do soutěže poslat návrh a čekat, zda ho pořadatelé pozvou. Laštovička s sebou většinou bere někoho z rodiny, občas lopatou hází i jeho manželka.
Ostnatý drát a pivní struhadlo
V třiadevadesátém roce udivovali Laštovička se Šerákem ve Valloire kolemjdoucí svým vybavením à la Receptář Přemka Podlahy. Velké kusy bloku řezali ostnatým drátem, plochy zbrušovali struhadlem vyrobeným z prkýnka pobitého korunkami z pivních lahví. „Ostnatý drát jsme ve Švédsku okoukali od estonského týmu. Trochu to připomínalo politickou demonstraci,“ vzpomíná na dřevní doby Laštovička. Dnes pracuje se sadou prověřených nástrojů a na každou akci vyráží jen s těmi, které se při konkrétním projektu skutečně použijí. Zrovna ve Valloire pořadatelé půjčují také elektrické pily a horko je na slunci takové, že by nebyl problém operativně vyrobit pár nových pivních struhadel.
Naše abstraktní plastika vyrůstá mezi ruskou žábou a obří hlavou Boba Marleyho. Ta je v těchto dnech asi nejfotografovanějším místem v celém Savojsku a dvojnásob to platí ve chvíli, kdy francouzští sochaři vrazí Bobovi do pusy metrového jointa smotaného z pletiva proti zajícům. Není těžké uhodnout, kdo si v pátek odnese cenu publika. My ale máme zálusk spíš na cenu odborné poroty. „Abstrakce versus líbivé ksichtíky? To bude věčné téma a dilema. Záleží na každém, jakým způsobem chce uspět, obecně ale platí, že je pouze dobrá, nebo špatná socha,“ říká smířlivě Laštovička. A ta naše evidentně dobrá byla. Škoda že to bylo jen stříbro, vítěz je automaticky hostem příštího ročníku, za odměnu od pořadatelů dostane dvakrát větší kostku. Dvakrát víc potu, krve a slz.
Jiří Laštovička
|