Hajlování na koncertě
|
„Každý bychom měli zkusit vyléčit jednoho nácka ve svém okolí,“ říká filmař, který stojí za několika známými dokumenty jako Český sen, Vše pro dobro světa a Nošovic, Dělníci bulváru nebo Matrix AB.
Jaký máte názor na vlnu rasové nesnášenlivosti, která se nyní šíří Českem?
Postoj národa nelze vyvozovat z internetových diskusí, podle těch bychom byli na pokraji občanské války za čistotu české rasy. Troufám si tvrdit, že Češi jsou k jinakosti vlídnější a otevřenější, než jak se obecně soudí. Co mě děsí, je, jak se na té vlně strachu vezou čeští politici. Místo aby situaci zklidňovali a krotili nálady, které mohou vést k fatálním situacím, tak je umně využívají ke své popularitě, protože máločím se dá lid tak dobře ovládat jako strachem.
Také se medializovala kauza kolem úspěchu kapely Ortel na Slavících...
Tihle malí zakuklení fašounci se staví do pozice novodobých disidentů, proto to připodobňování ke Karlu Krylovi, který ve své době také prchal za svobodou. Nejen proto bych je hnal klackem. Je potřeba bez okolků zdůraznit, že kapela Ortel je náckovská: vznikla z nepokrytě neonacistické kapely Conflikt 88 (číslo značí Heil Hitler), její frontman pan Hnídek se s plzeňskými nácky doložitelně kámoší a fotí, jejich publikum se hemží holými lebkami a tričky, která si kupují jen skinheadi. Je tragikomické, že organizátoři té nablblé slavičí soutěže tohle vidět nechtějí. A nesmírně si vážím Radka Bangy, že na rozdíl od zbytku naší pop music scény není posera a pokrytec.
Myslíte, že podobné incidenty prohlubují nenávist vůči menšinám a cizím kulturám v Česku?
Slavík je jen měřítkem lhostejnosti, strkáním hlavy do písku. Nejde o tu soutěž a kdo v ní soutěží a vítězí, ale jak se k tomu ta scéna postaví. Lucie Bílá prohlásila strašidelnou věc a sice, že náckovství jejích kolegů se má probírat jen v zákulisí. Jenže to je ten průšvih, že ti nejviditelnější nejenže nic neudělají, ale ještě horují za to, aby se o tom mlčelo. Sebevědomá zdravá společnost musí umět takové fenomény pojmenovat a odsoudit. Český mainstream je děsivě beznázorový, bezhodnotový. A teď ještě začne urážet kolegu, který se jako jediný ozve. To jsme my.
Myslíte, že váš nový snímek může někomu otevřít oči?
My se tím filmem pokoušíme zbavit mýtů naše národní náckovství. Ukázat, že nenávist se rodí z výbušné směsi strachu a frustrace. Že jsou to vlastně zapomenutí, zašlapaní, vystrašení lidé, kteří potřebují víc pomoct než zavřít do vězení. Možná to bude znít bláznivě, ale já jsem k tomu svému náckovi záměrně přistoupil citlivě, přátelsky, zvědavě, se snahou ze všech sil pochopit, jak se někdo může v roce 2016 vracet k Hitlerovi a jeho praktikám. A mám takovou naivní vizi: Každý bychom měli zkusit vyléčit jednoho svého „nácka“ ve svém bezprostředním okolí. Rozšířit mu obzory, seznámit ho s přáteli cizinci, dát mu ochutnat nějakou exotickou kuchyni, vzít ho do divadla..
Natočil jste již pěknou řádku filmů. Podle čeho volíte témata?
Klíčové není téma, ale jak se k němu postavíte. Nemá smysl ten nekonečný proud obrazů, myšlenek a informací, co se na nás valí z televizí a internetu, rozšiřovat o to, co už bylo řečeno. Takže se věnuji jen tomu, kde ucítím možnost nové překvapivé perspektivy s potenciálem léčit staré neduhy. A reakce diváků jsou extrémní: buď ostře odmítavé, nebo naopak nesmírně přívětivé. Nic mezi tím.