Dozvím se tak mnoho zajímavého o nejrůznějších lidech, někdy si vychutnávám perličky z rozhlasového archivu a jindy zas napjatě poslouchám detektivní inscenaci – až se celý strachy třesu!
Před zhruba dvěma měsíci jsem opět přepínal a náhoda tomu chtěla, abych skočil přímo do začátku pořadu, kde byl hostem předseda klubu amatérských filmařů. A bylo to tak krásné, srdečné povídání, až jsem se při řízení usmíval a cesta mi náramně utíkala. Sám maličko do filmařiny fušuji, ale slyšet o filmařích, pro které je natáčení celoživotní koníček, kteří mu věnují veškerý volný čas a nemálo finančních prostředků – to byl úplný balzám pro uši i duši.
Pamatuji si z toho celého jen jedno jméno – pan Fořt, a tak jsem si ho vyhledal. Václav Fořt je člen klubu ČKK (Český klub kinoamatérů), autor mnoha filmů – např. Barborka píše z tábora, Frič byl pryč, Když na kole, tak z kopce a dalších, zvládá režii, kameru, střih, zvuk, produkci... Chovám k takovým lidem velké sympatie, respekt a obdiv.
Ve svých filmech často coby dokumentaristé zachycují akce, o kterých nemáme ani potuchy, a při tom vlastně zaznamenávají, možná aniž by to tušili, pomíjivost života, okamžiky, co se již nebudou opakovat... Nečeká na ně Oscar, Český lev ani karlovarský Křišťálový glóbus (ostatně tato ocenění nezíská ani naprostá většina profesionálů), jejich snímky nebudou nikdy trhat rekordy v návštěvnosti a ani peníze do nich vložené se jim nikdy nevrátí...oni ale svou největší životní lásku – film – nikdy neopustí.