Herec Václav Neužil: Vyplatí se mi být věrný sám sobě

Ve všech filmech Bohdana Slámy mi přijdou herci přímo srostlí se svými postavami. Jak byste popsal jeho styl práce?
Jsem rád, že zrovna tohle říkáte. Bohdan je hodně náročný už ve výběru herecké party. Nikdy jsem nezažil preciznější casting než právě u Báby z ledu. Rodiny dvou bratrů, které hrajeme s Markem Danielem, dával dohromady několik měsíců. Když už měl nás bráchy, hledal ke každému manželku. Jen já jsem zkoušel se sedmi herečkami! Až se rozhodl pro Táňu Vilhelmovou, začal nám vybírat syna, dokud neobjevil Daniela Vízka, kluka s očima, na jaké chcete jít do kina. Bohdan je zkrátka hodně pintlich, musí si být jistý. Při samotném natáčení po hercích vyžaduje naprostou soustředěnost a ponoření do postavy. Proto nám dává možnost některé scény doimprovizovat, neřekne stop, nechá kamery dál běžet a má rád, když herce načapá mimo text, ale v jeho roli. To nás nutí v té roli neustále být, nerozptylovat se mimo.

Nevím, jestli vám závidím tolik času stráveného s mentalitou takového idiota, kterého v Bábě z ledu hrajete...
Je to hrozný typ, máte pravdu. Na druhou stranu tu právě proto bylo o čem hrát a mě ta role moc bavila. Ale rád jsem se vracel od něj sám k sobě, někdy není problém odtočit scénu a jít si číst sport. Samozřejmě záleží na každém herci zvlášť, nicméně Bohdan z nás chtěl cítit život postavy, v záběrech pak nesnesl jakoukoli faleš. Takže být vždy ve střehu se vyplatilo.

Vaše filmová matka utíká od rozhádaného rodinného stolu k partě otužilců. Kdykoli se Zuzana Kronerová na plátně ponořila do ledové řeky, napadlo mě, že herectví je opravdu zvláštní profese. Vás někdy donutila k podobné oběti?
V zatím odloženém filmu Davida Ondříčka mám hrát Emila Zátopka. Rok jsem kvůli té roli chodil běhat na Strahov pod dohledem profesionálního trenéra. Musel jsem si zlepšit fyzičku a upravit tělo tak, abych vypadal jako vytrvalostní běžec. Takže jsem zažil podobný dril, akorát na suchu. Běh ostatně taky nebyl žádný med. Možná jsem to s tréninky až moc přeháněl a ponořil se do nich stejně jako Zuzana do té studené vody. Ale tohle všechno považuju za velké dobrodružství. Asi i proto jsem si vybral herectví.

7 fotografií

Dokud to nestudí, tak vás chápu.
Práci chirurga nebo dejme tomu pilota můžete před kamerou markýrovat, jenže jsou činnosti, které nestačí jen předstírat, dělat je jenom jako. Třeba ponor do ledové řeky.

Vy sám jste si ho ani nezkusil?
Ne, my jsme si s Markem Danielem mnuli ruce, že hrajeme hajzly a ještě k tomu máme ve scénáři samé interiéry. Takže jsme celé dny trávili v pohodlí vily na Zbraslavi. Ale vlastně jsem slíbil Bohdanu Slámovi, že zajedu k němu na chalupu a zkusím to. On je totiž otužilec, proto tuhle metaforu ve filmu použil. Na dvorku má sud s vodou a každé ráno se do něj na tři minuty ponoří. Potom jde běhat pět kiláků. Prý až to jednou zkusím, nebudu už chtít jinak. Tak uvidíme.

V seriálu Svět pod hlavou se noříte do normalizačních 80. let. Vám bylo v té době do deseti let. Našel jste mezi rekvizitami věci, které se vám vybavují z dětství?
Zajímal mě zejména vozový park, já totiž natáčení za volantem miluju, je to moje nejoblíbenější lokace. Zaprvé u toho sedím a za druhé mě baví řídit. I jako divák mám rád dialogy v autech. V seriálu jsem hodně času trávil ve Škodě Garde, tu si jsem si pamatoval. I když naše rodina byla věrná dacii, měli jsme tři po sobě. A během natáčení v příbramské nemocnici se mi vybavily moje návštěvy plzeňského špitálu, kam jsem v dětství docházel na kožní s atopickým ekzémem. Na člověka to tam působilo opravdu hrozivě, stejně jako v některých částech nemocnice v Příbrami ještě dnes.

Zdá se, že natáčet o období komunismu je pořád ošemetné. Seriál se líbí, zároveň ale budí emoce. Překvapily vás reakce na něj?
Každý střet s historickým obdobím, které diváci zažili, doprovázejí vypjaté city a nekonečné debaty. Po prvních dílech jsem byl lačný po reakcích, protože si za Světem pod hlavou všichni stojíme, a tak jsem nakouknul mezi komentáře na internetu. Vím, že se musí brát s velkou rezervou, nicméně emoce tam skutečně detonují v rychlém sledu: „Jak o tom můžeš točit, když jsi to nemohl zažít?“ To je častá věta. Jedni píšou, jak jsme vedle, protože tehdy nikomu nic nechybělo, druzí nezapomněli, že nebyla svoboda a režim na lidi stále nechutně tlačil... Já si samozřejmě moc dobře uvědomuju, kolik mi tenkrát bylo, ale takový pětaosmdesátý rok si už pamatuju, od šesti let vzpomínky mám. A taky mám nějaké vzdělání, svůj názor... Víme, jak ošemetné je točit o tomto období, ale to přece neznamená, že se k němu nemůžeme třeba seriálem vyjádřit.

Lomí se názory na seriál generačně?
Neřekl bych. Myslím, že to nesouvisí tolik s věkem jako spíš s postojem k minulému režimu. Jsou lidé, kterým se po těch časech stýská, a lidé, kteří jsou rádi, že jsou pryč. Hodně také zaznívá: „Takže když se vysmíváte a kritizujete, co bylo, tak dneska je podle vás líp, jo?“ Jenže z toho, že ukazujeme zrůdnost tehdejší doby, přece ještě nutně nevyplývá, že obhajujeme všechno z té současné. Vidět pouze černobíle je holt nejjednodušší.

Herectví jste vystudoval na brněnské JAMU. Jste alergický na okřídlenou větu, že divadlo se hraje dobře, špatně a v Brně?
Vůbec ne, beru ji jako legraci. V Brně jsem viděl spoustu kvalitního divadla, jsou tam velice osobité scény s úžasnou historií. Neustálou snahu poměřovat se s Prahou a vzájemnou rivalitu moc nechápu, ty ale nesouvisejí pouze s divadlem. Takže podobné vtípky se jistě dělají i o řadě dalších oblastí.

Divil se někdo z vašich brněnských přátel, když jste kývl na nabídku z Dejvického divadla a odešel do Prahy?
Nikdo. Byl to logický krok, protože pokud chcete mít v naší branži co nejvíc příležitostí, prostě musíte být v Praze. Nikde jinde jich víc nenajdete. Navíc mě fascinuje film jako médium, jsem velký filmový fanoušek, takže když jsem se stal hercem, toužil jsem hlavně točit, jakkoli bez divadla nemůžu žít. Proto si sebe neumím představit jinde.

Já si zas neumím představit absolventa herectví, který by nikdy nezačal pokukovat po okolí, jestli už ho lidé náhodou nepoznávají. Měl jste takové období?
Vidíte, neměl. Každý to má jinak. Pro mě byla vždycky důležitá – a věřím, že to tak zůstane – moje osobní spokojenost a naplnění v práci. Musím cítit, že dělám s někým, kdo mě inspiruje, že dělám na něčem, co je zajímavé, co mě někam posouvá. Jestli to bude zároveň mít i dopad na diváky, kteří si mě díky tomu třeba zapamatují, vnímám jako eventuální bonus navíc. Ten je každému herci samozřejmě příjemný, protože jsme všichni exhibicionisti. Ale primárně bych nechtěl být vidět kvůli něčemu, za čím si nestojím. To bych nesnesl.

Byly takové svody, nabídky, které by vás katapultovaly do čela žebříčků popularity?
Jasně že jo. Přistály mi nabídky na role v nekonečných seriálech. Nebylo jich extrémně, ale pár jsem jich dostal.

Rozmýšlel jste se dlouho?
Ani jsem je nezvažoval. Kdysi jsem hrál na Primě v Zázracích života, což byl provozně, stylem natáčení nekonečný seriál, a díky tomu vím, že tohle zkrátka dělat nemůžu. Bylo to pro mě neakceptovatelné. Leda bych se po každém natáčecím dni šel rovnou vožrat. Představte si, že vyrábíte auta a denně odcházíte z práce s vědomím, že jste dal poloosu křivě...

Jste herec, který má angažmá v prestižním divadle a na plátně i obrazovce dostává zajímavé příležitosti. Pochybuji, zda by s vámi souhlasil kolega, který marně čeká na telefonu na nabídku práce.
Já tomuto pohledu rozumím a taky vůbec nikoho nesoudím. Samozřejmě se můžete ohradit, že je pro mě jednoduché tady teď tohle říkat, ale já jsem tento přístup nezměnil, ani když jsem na tom telefonu čekal úplně stejně. Jde o to vědět, co skutečně chcete, o vlastní přesvědčení, o vnitřní integritu. Je to velmi složitá věc, každý vnímáme svou kariéru jinak. Jistěže jsem nyní v pracovně lepší pozici, nicméně takový jsem byl vždycky. Ty nabídky jsem odmítal v dobách, kdy o mně nikdo od filmu nebo z televize nevěděl a já jsem v Dejvickém divadle hrál za jedenáct tisíc měsíčně. Byly to drsné časy, které zná asi každý začínající herec.

Jaké jste měl připravené řešení?
Ještě před takovými osmi lety jsem vážně uvažoval, že radši budu po nocích jezdit taxíkem. Protože já svoje povolání beru, troufám si tvrdit, vážně a profesionálně, nechci mu dělat ostudu a nechci ho zklamat sám před sebou... Ale jak jsem říkal, ani na vteřinu by mě nenapadlo odsuzovat kolegy, kteří tu rychlou práci berou. Každý máme svůj osud, svoji cestu. A argumenty, kterými svá rozhodnutí zdůvodňují, jsou bezpochyby pravdivé. Jen zvyšují kousek po kousku ochotu si ledasco obhájit a s ledasčím se smířit. Já tyhle hranice u sebe posouvat nechci. Vyplatí se mi být věrný sám sobě.