Pokud vám zrovna nevisí portrét Sigmunda Freuda nad postelí, můžete být zaskočeni tím, že minimálně jednu třetinu života strávíme virtuálně. Velkou část prachsprostě prospíme, další kus zabere denní snění, fantazírování, uvažování buď o ničem, nebo o něčem zbytečném. Když se zadaří, možná je i člověk pár momentů denně zcela bdělý.
Proč tedy čas, kdy jsme „mimo“, nevyužít k něčemu produktivnímu? Třeba ke hraní videoher, že? Na základě studií dr. Gackenbachové z kanadské MacEwan University mi bylo konečně vysvětleno, proč vítám s radostí noční můry o kosmickém robo-pavouko-drakovi, který mi hlasem tchyně připomíná, že bych měl na chatě konečně opravit ten plot.
Pche, přece se z toho neorosím a neprobudím! V takovém případě beru meč do ruky, přepínám do pohledu z třetí osoby, zmydlím stvůru a s křikem se probouzím, až když z draka nevypadne žádná odměna. Gackenbachová naštěstí došla k závěru, že nejsem šílenec, ale hardcore hráč videoher. Dle jejích závěrů jsou sny hráčů bohatší na bizarní materiál, což souvisí se zvýšenou kreativitou.
Gameři jsou schopni více kontrolovat průběh svého nočního i četnějšího denního snění, jelikož jsou v tomto stavu bdělejší. Od normálové populace se dále liší tím, že rušivé sny je tolik neznepokojují. Inu ve videohrách narazíte na různé fantasmagorie. Zdá se, že hodiny utopené ve smyšlených prostředích nejsou znakem chybějící představivosti, nýbrž naznačením, že zkušení hráči jsou schopni uvědoměleji žít ve snu.
Jen na ulici bacha na ta projíždějící auta. Hmota má někdy stále navrch nad myslí.