Pan Jiří Tichota slaví osmdesátiny. Chci mu popřát co nejvíce zdraví, optimismu a radosti z hudby, jak té, kterou dosud složil a s přáteli nám hrál, tak i té budoucí.
Spirituál kvintet mne provázel od mládí a vlastně tak trochu i díky němu jsem se nakonec stal spisovatelem historické literatury. Ještě dnes při psaní poslouchám geniální skladby z alba Písničky z roku raz dva.
Není nás málo, kteří jsme na téhle hudbě vyrůstali a navzdory oficiální socialistické ideologii se učili, jakou cenu má svoboda a pravda. Ten, kdo navštěvoval koncerty Spirituálů, ví, o čem mluvím. A třeba píseň Jednou budem dál nebo Oh, Freedom udělaly pro porážku totality rozhodně víc, než si dokážeme vůbec představit.
Jenže v dějinách je to tak, že se v učebnicích objevují častěji spíše ti, kteří mají tvrdé lokty a jejich zásluhy jsou hlavně proklamativní.
Akademii populární hudby vůbec nenapadlo, aby Spirituál kvintet vstoupil do Hudební síně slávy. Možná proto, že ta skupina byla vždycky úspěšná, a to se u nás nepromíjí! Nemyslím však, že by to pana Tichotu nějak trápilo, protože skutečně dobrá hudba se píše srdcem a autor si váží především ocenění od těch, kteří ho poslouchají. Byly nás tisíce a v hudební
síni slávy, kterou jsem si zřídil ve svém srdci, stojí Spirituál kvintet na speciálním piedestalu.
Doufám, že tohle není poslední blahopřání panu Jiřímu Tichotovi, že ho po deseti a dvaceti letech budu moci opakovat.