Je pro vás role Sugar splněným hereckým snem?
Nemůžu úplně říct, že by čistě herecky byla nějakou výjimečnou výzvou, ale konečně se v ní dostává na všechny moje vášně, tedy na herectví, zpěv i tanec dohromady. Tohle spojení miluju odmalička. Vždycky jsem chtěla dělat muzikál a teď se mi to konečně splnilo.
Jak je možné, že ať teď?
Na takové otázky se v naší branži těžko hledají odpovědi. Nemáme v ní moc šancí ovlivnit, jaká nabídka nám přiletí. Na konzervatoři je v rozvrhu tanec každý den, zpěv docela často, herectví samozřejmě jako hlavní předmět. Ale zatím jsem hrála jenom činohru. Zkusila jsem i pár konkurzů na muzikály, ovšem nic z nich nakonec nebylo.
A tady to za mnou přišlo samo. Mám ohromné štěstí, že jsem zaplula právě do Divadla Na Fidlovačce. Jsem v něm naprosto spokojená, považuju ho za svůj druhý domov a užívám si, že tu nejsem obsazovanájenom do jednoho charakteru nebo jednoho žánru.
Hodně vás svazuje, že Sugar je role přímo ikonická, neodmyslitelně spjatá s Marilyn Monroe?
Pochopitelně se nechci tvářit, že o ničem takovém nevím, ale snažím se tím nebrzdit. Protože jakmile začnete někoho napodobovat, v tomto případě Marilyn, vždycky z toho vyjde spíš trapno než cokoliv jiného. Jediný možný způsob, jak tak slavnou roli zahrát, je vycházet ze sebe.
Eliška Balzerová o vás na tiskovce před premiérou prohlásila, že jste „tekoucí vášeň a chodící sex“. Jak se vám taková charakteristika poslouchala?
Podívejte se na mě, v čem jsem přišla. Připadám vám v téhle teplákové soupravě jako tekoucí vášeň?! (smích) Ve chvíli, kdy ta slova z Elišky vypadla, jsem asi zčervenala. Ona mi hodně fandí, máme se rády a já jsem šťastná, že v ní mám takovou oporu. A role Sugar je na sex-appealu postavená, co si budeme povídat. Bez něj by neměla smysl.
Umíte přijímat lichotky?
Moc ne, teprve se to učím. Nikdy pořádně nevím, jak na ni zareagovat. Záleží hlavněna tom, kdo mi ji řekne, při jaké příležitosti a jakým způsobem. Přitom se nezdá pravděpodobné, že byste měla mít jako žena problémy se sebevědomím...
V tom jistě budu stejná jako většina holek, tedy jednou moje sebevědomí vystřelí prudce nahoru, jindy je hodně při zemi. Podle momentálních nálad a stavu vnitřní rovnováhy. Každý, kdo už v životě poznal pár žen, asi ví, o čem mluvím.
A kdo nebo co vám zvedne sebevědomí, pokud se zrovna nachází u dna?
Většinou můj přítel. Ten spolehlivě. Partner Ondřej vás požádal o ruku po jednom únorovém představení přímo na jevišti během děkovačky.
Nezamrzelo vás zpětně, že se tak soukromý akt odehrál před tolika cizíma očima?
Zaprvé jsem to opravdu vůbec nečekala. A já miluju, když mě někdo dokáže překvapit, jelikož skoro všechna překvapení většinou prokouknu. Takže už tím mi byl Ondrův nápad sympatický, byla jsem v šoku. Několik lidí se mě pak ptalo, jestli to takhle veřejně na mě nebyl vlastně nátlak, ale věřte, že mi bylo fuk, jakou příležitost si vybral člověk, ke kterémuchovám tak hluboké city, k tomu, aby mě požádal o ruku.
Rok před Pražskou konzervatoří jste nastoupila na jinou střední školu studovat umělecký management a fotografii. Znamenal pro vás přechod velkou změnu?
Abych vám řekla pravdu, já do té školy moc nechodila, byl to krok vedle. Velmi záhy jsem pochopila, že tohle není moje cesta, byla jsem strašně špatný student.
Prvák jsem si sama zaplatila za svůj první honorář a šlo jednoznačně o vyhozené peníze. Seznámila jsem se tam se spolužáky, kteří byli zapálení do filmu stejně jako já, takže jsme místo výuky někde točili a já v tom vždycky hrála hlavní roli. Díky tomu mi rychle došlo, čemu se mám jít skutečně věnovat. Začala jsem se připravovat na zkoušky na konzervatoř a naštěstí mě vzali napoprvé.
Jak na první roky na konzervatoři vzpomínáte?
Moji spolužáci by vám teď asi řekli, že jsem tam taky příliš nepobyla. (smích) Ale krásná léta to byla, mám na ně bláznivé vzpomínky. První lásky, první rozchody, první jeviště... Pro každou herečku jsou to zásadní momenty
Jak vás tak poslouchám, nemáte vy trochu problém s uznáním autorit?
Vlastně asi ano. Nebo přesněji, přirozené, nevynucené autority respektuju s velkou pokorou. Ale s těmi chtěnými, vydupanými budu mít vždycky problém.
Zůstal vám z původního studia alespoň vztah k fotografii?
Miluju fotografické umění a ještě víc malířské. Bohužel na malování nemám talent, alespoň si to myslím. Zatím všechny moje pokusy jsou nic moc. Ale nedávno jsem si koupila od kamarádky malířský stojan, pořídila plátna a barvy a zkusím to znovu. Uvidíme, třeba v sobě nějaký talent ještě probudím.
A kdo na předchozí pokusy říká „nic moc“?
No já! Počkejte, v tomto případě je to zcela objektivní hodnocení.
Jste k sobě hodně kritická?
Právě k sobě bývám kritická nejvíc. A ve svém řemesle. Já jím žiju,zbožňuju ho. Myslím, že dokážu poznat, kdy to na jevišti nefunguje, jak by mohlo. V takových případech začínám vždycky u sebe.
Od svých čtrnácti let natáčíte seriál Ulice. Jak na vás svět před kamerami působil jako na dívku bez předchozích zkušeností?
Všechno kolem natáčení jsem prožívala v ohromné euforii. Víte, naši ze mě byli léta nešťastní, protože já za nimi chodila každý týden s jiným koníčkem. Zpěv mě bral dlouhodobě, ale vedle něho jsem chvíli chtěla hrát na flétnu, chvíli jezdit na koni, chvíli chodit na keramiku... Takže když jsem přišla s herectvím, byli logicky opět skeptičtí.
Aneta Krejčíkováherečka, 26 let
|
Jenže já se v něm našla. Na letní herecké škole jsem se cítila jak ryba ve vodě, na to konto jsem začala obcházet různé castingy. Ten na Ulici vyšel a já byla šťastná. Byla jsem tam nejmladší z puberťáků, točilo se skoro každý víkend, neskutečně jsme si to užívali. Později přišly taky první večírky, žili jsme spíš jako rodina.
To jste mezi všemi těmi známými herci zpočátku necítila ostych?
Ani ne. Přitom jsem nebyla žádný suverén a nejsem jím doteď. Dokonce s tím musím trochu bojovat. Třeba před premiérou mám pokaždé strašnou trému, fakt hroznou.
Patříte mezi herce, kteří představení potřebují „dožít“ s kolegy v divadelním klubu?
Patřím, bohužel.
Proč bohužel?
Protože se čas od času stane, že se s kolegy zasekneme podstatně déle. Co vám mám vyprávět... Ale už to zdaleka není po každém představení. Záleží na tom, co na vás čeká doma a hlavně kdo.
Nehrklo ve vás při žádosti o ruku, že následným sňatkem dáte téhle svobodě vale?
Vůbec ne! Proč by mělo? Myslím, že se všechno dá krásně skloubit, pokud se berou dva svobodní lidé ve svobodné zemi. Záleží jenom na nás. Přece se nechceme brát proto, abychom si svobodu kradli.
Jste zasnoubená, nedávno vám bylo šestadvacet. Začínáte víc plánovat?Nejsem typ na plánování týden po týdnu, něco takového ani není u téhle profese dost dobře možné. Nicméně jsou body v delším výhledu, o kterých si s Ondřejem povídáme, chceme se jich držet. Jenže znáte to, člověk často plánuje, a nakonec je všechno jinak. Stačí zlomená noha... Čili nejsem příznivcem velkých plánů.
Pozorujete po očku v divadle, televizi nebo ve filmu mladší kolegyně coby možnou konkurenci?
Tohle jsem nikdy v sobě neměla. Naopak mám vždycky radost, když se potkám s někým šikovným. Opravdu. Protože ať už na jevišti, nebo před kamerou jsme všichni na jedné lodi, nejde tam o závody, kdo je lepší. Přece je pro mě stokrát pohodlnější a příjemnější pracovat s někým, kdo je dobrý. Přijde mi to logické, nehledejte v tom nic ušlechtilého. Takže skutečně nikdy jsem necítila zášť k šikovným herečkám – ani k těm věkově a typově podobným.
Kde se pak tedy bere pověst herecké branže jako prostředí ostrých loktů a intrik?
Ale já netvrdím, že jsem se s ostrými lokty či intrikami nesetkala. Párkrát jsem na ně narazila a nebylo to nic příjemného. Naštěstí mám ve svém blízkém okolí lidi, kteří nic takového nepoužívají. Stejně jako já to nemají v povaze.
Jak jsem zmínil v úvodu, na škatulku sexbomby jste spíš alergická. Nebude se vám ale po ní jednou stýskat?
Až mi bude třeba osmdesát, myslíte? Nepřemýšlím nad tím. Jsem úplně normální ženská v tom, že se ráda líbím, užívám si, když mi to sluší a cítím se dobře. Ale pro mě je nejdůležitější, aby to tak vnímal můj partner. Skrze něj poznám, jestli jsem sexbomba. A chci být sexbomba pro něj.