V roce 1965 jste přišla do Prahy, do Divadla Rokoko. Co to pro vás znamenalo?
Začátek se vším všudy. O fungování divadla jsem do té doby jako začínající zpěvačka nevěděla téměř nic. Stala jsem se najednou součástí souboru a postupně pronikala do fungování divadla. Navíc jsem byla pěvecký samouk. Karel Gott mi dal tip na výborného učitele zpěvu, profesora Konstantina Karenina. Za ním jsem pak chodila několik let na náměstí Míru. V divadle bych ale jen jako zpěvačka nevystačila, proto jsem pracovala i na svém pohybovém projevu.
Jaká byla vaše setkávání s muzikálem?
Mými prvními muzikálovými zkušenostmi byly role ve Filosofské historii a Baladě z hadrů. To byly kusy, kde jsme se museli projevit nejen jako zpěváci, ale i jako herci a tanečníci. Tam jsem zúročila své tréninky z Rokoka.
Po listopadu 1989 vtrhl na česká jeviště muzikál Les Misérables. A vy v něm...
V roce 1992 přišel Adam Novák s nápadem inscenovat tenhle světový muzikál u nás. Majitelé licence dohlíželi na jeho dokonalé zpracování, proto byli Bídníci prvním muzikálem uváděným u nás na opravdu světové úrovni. Postupně jsem dostávala spoustu dalších nabídek. Hello, Dolly v Bratislavě, Mona Lisa, Baron Prášil, Kočky či Mama Mia!. Na mém pěticédéčkovém výběru poprvé vychází i píseň Memory z muzikálu Kočky, s českým textem Michaela Prostějovského.
Jaká byla éra Golden Kids?
Jako trio jsme na sebe byli odkázáni mnohem více než ve velkém divadelním souboru. Byla to dokonalá souhra. Byli jsme mladí, do všeho jsme měli chuť. Naše popularita byla obrovská. Dostali jsme šanci v zahraničí. Měli jsme našlápnuto stát se světovými hvězdami. Bohužel přišel srpen 1968 a všechno bylo jinak. Vzpomínám na to jako na ohromné životní období.
Jste pyšná na to, co jste za více než 50 let dokázala?
Nerada bilancuji, raději se dívám dopředu, ale teď mě okolnosti přinutily se ohlédnout. Když vidím z nahrávek, videí i fotek, kde všude jsem vystupovala, co všechno nazpívala, myslím, že jsem v životě nezahálela. Mám z toho všeho dobrý pocit a těším se na všechno další.