Batolecí věk s sebou přináší mnohé radosti, mezi které patří i nekonečná zásoba originálních otázek. Populární je zejména řetězení dotazů začínajících příslovcem PROČ. Nejde přitom jenom o takové to roztomilé ptaní, kdy vám dítě střílí „proč“ jakoby automaticky na cokoliv, co řeknete. Jsou to často otázky, které prověří vaši fantazii a pohotovost. Odpovědi na ně dost možná také formují světonázor vašeho dítěte.
„Jé, ta holčička je úplně hnědá, mami. Jak to?“ („Protože různí lidé mají různé barvy a vůbec na tom nezáleží.“) Nebo: „Proč má ten pán takový dlouhý vlasy, jako mají paní, maminko?“ („Protože dneska si naštěstí může každý nosit tak dlouhé vlasy, jak se mu líbí.“) „Mami, proč jsi tak křičela na toho pana řidiče?“ („Protože nás skřípnul mezi dveřmi a já jsem se o tebe i o miminko v bříšku bála.“) „Proč mají auta kola? („Protože kdyby měly kostičky, tak by to hrozně drncalo.“)
Nezáleží jen na tom, CO odpovíte. Klíčové je podle mě se těmi otázkami opravdu zodpovědně zabývat. Protože odpovědi dávají dítěti informace o tom, jak se vztahujete ke světu. Ale také tím dáváte najevo, jak se vy vztahujete k dítěti. Učíte ho, zda má smysl se o něco zajímat, nebo by bylo lepší prostě držet hubu a krok. Když mi došlo, že to dítě se se mnou snaží začít konverzaci, začaly se mi ty neuvěřitelné dotazy snášet o něco lépe.
Ovšem někdy bych byla fakt radši, aby bylo zticha. Třeba když nás nedávnou pustila v tramvaji sednout jedna ochotná paní. „Mamí, to je paní, nebo pán?“ zeptala se moje dcera pěkně zřetelně. Nenápadně jsem se ujistila pohledem a pak polohlasně pípla, že je to (asi) paní. „A proč je tak tlustá?“ zeptala se dcera s upřímným zájmem. „Už musíme vystupovat, beruško.“ Některé dotazy prověří vaši připravenost prostě více než jiné.