Znakem kvalitního psychologa je pozorování svých nicnetušících přátel. Jak říká jedno prastaré přísloví, které jsem zaručeně teď vymyslel: „Způsoby hraní odrážejí povahu člověka.“ Během letitých pozorování herních večerů jsem dostal řadu vodítek, co by mí kamarádi dělali, kdyby neexistovaly všechny ty skvělé videohry chránící civilizaci před úpadkem.
Asi by v 5. století s barbary drancovali Řím! Pánové O., U., J. a M. se zprvu jevili jako zcela duševně vyrovnaní jedinci. O. (muž) si hned zkraje hry vybírá nejlépe vypadající 13letou dívčí postavu, dle něj na prahu dospělosti. U. začne ladit formu prvními pivy. M. si stěžuje, že by ostatní měli vyklidit gauč, a jako jediný líně zapojuje gamepad. J. nadává na O., že neumí vyskočit z menu, a v prvních momentech hry okrádá spoluhráče o všechnu společnou kořist. Večer plyne, je okolo dvou ráno a U. na ostatní (i v paneláku) křičí jména schopností, které používá.
Vzhledem k množství alkoholu hraje zcela chaoticky, ale nepochopitelně dobře. O. tráví deset minut převlékáním své postavy do negližé a mixuje kafe s energeťákem, J. s šíleným smíchem likviduje vše okolo a už nyní je na dvojnásobné úrovni oproti zbytku. M. neustále usíná, ostatní do něj šťouchají.
Ve čtyři pařba končí, U. už nehraje dobře, vlastně jen leží hlavou na klávesnici. J. právě sám pokořil hru nebo způsobil její pád kvůli jím zneužité systémové chybě. O. napraný stimulanty se vyptává, co se bude hrát dál. M. už dávno všechny poslal do háje a šel spát. Ráno už naštěstí nevyprovázím z bytu barbary, ale zase slušné lidi.