Co vás přimělo k napsání knihy pohádek?
Když byly synovi Davidovi tři roky, jako většina kluků miloval všechno, co má kola a motor, a autobusy zejména. Začínali jsme v té době číst před spaním a pohádky o autobusu by se nám byly hodily, jenže jsem v obchodech žádné nenašla. Tak jsem si je vymyslela. Odehrávají se v Praze 6, nejen proto, že tam bydlím, ale protože je tam spousta hezkých míst, kvůli kterým leckdo váží cestu přes celou republiku i Evropu, a my je máme takříkajíc pod nosem. Žila jsem dlouho v cizině, vážím si krásy, kterou máme doma.
Jaké je vaše nejoblíbenější místo v Praze 6?
Mám ráda všechna místa, kde cítím genia loci. Je jedno, jestli známá, nebo neznámá – ať Břevnovský klášter, letohrádek Hvězda, nebo třeba Manovku či Kocourku. Ráda se toulám Libocí, to je taková vesnice ve velkoměstě, ale i městskou divočinou, například u nádrže Jiviny. Už když jsem bydlela v Praze 10, jezdila jsem běžkovat do obory Hvězda, což je magické místo, kam dodnes ráda chodím. Stejně jako do Divoké Šárky, tam jsou zase nádherné stepi a skalní soutěsky. Když si představíte, že na stejný západ slunce za skalami se dívali první Pražané už v 8. století... je to čarovné.
Pohádek vychází spousta, je tahle knížka něčím zvláštní, kromě toho, že se odehrává v Praze?
Kromě toho, že ilustrace Jana Laštovičky jsou mimořádně vtipné a poetické, tak na konci každé kapitoly, kterých je celkem dvanáct, je jedna ilustrovaná stránka s místopisnými zajímavostmi. Snažila jsem se ji psát tak, aby nenásilně zaujala i rodiče. Tak schválně – kdo ví, proč se Bílá hora jmenuje Bílá, kde se vzala Divoká Šárka a proč se Praze říká zlatá? Stránku lze ale přeskočit, chtěla jsem, aby knížka byla i pro úplně malé čtenáře. Syn si ji užil už ve třech letech, pozitivní reakce mám ale i od desetiletých slečen. Jsem bývalá průvodkyně, to se muselo projevit.
Proč je ústřední postavou zrovna legendární městský bus Karosa ŠM 11?
Už si přesně nepamatuju, jak jsem na něj přišla, ale potřebovala jsem postarší autobus, protože i řidič Kolečko, hrdina knížky, je postarší pán, tak aby jim spolu bylo dobře. Šemík se skutečně říkalo Karose ŠM11, což je dnes vzácný veterán. I třetí hrdina, pejsek Šikula, je nedokonalý – má jen tři nožky a jeho předobraz jsme opravdu potkávali v Liboci. Fascinuje mě, jak si zvířata nic nedělají ze svých handicapů. Nechtěla jsem do knížky dokonalé hrdiny, ale takové, kteří se na známé věci umí podívat novýma očima. Stačí jim málo, aby zažili dobrodružství – což dětem taky, hlavně když jsou malé.
Pamatujete si, jaké to bylo s ním jezdit?
Úplně to na mě dýchlo, když jsem si jednoho Šemíka nedávno prohlížela. Ta široká červená koženková sedadla s bílou obrubou, obří nezakryté topení... Nejradši bych byla cvakla jízdenku v té staré kovové krabičce, kam se zasunoval lístek seshora. Zkusila jsem to aspoň naprázdno.
Inspirovala jste se nějakou knihou z dětství?
To ne, ale mým literárním vzorem je Roald Dahl, u nás známý hlavně svými povídkami s mrazivými pointami, třeba sbírkou Jedenadvacet polibků.
Máte v už v hlavě námět na další knihu? Bude také pro děti?
Mám hotovou sbírku snad trochu dahlovských povídek, jedna z nich se umístila v celostátní soutěži. Líbily se i známému psychiatrovi Radkinu Honzákovi, kterému jsem je dala přečíst – je také z Prahy 6. Tak doufám, že i pro ně najdu nakladatele. Mám rozepsaných také pár dalších pohádek. Zatím ale není na psaní čas – máme jedenáctiměsíčního syna Daniela a v posledních měsících mě plně vytěžovaly věci kolem Dobrodružství pana Kolečka. Momentálně připravujeme podzimní cyklus komentovaných procházek Po stopách pana Kolečka, který bude vhodný pro rodiče i s dětmi.