Pamatujete na hru „O jednu židli míň“, kdy jste se skupinou dalších dětí soutěžili o to nebýt tím posledním, na něhož místo nezbude? Tehdy se hrálo jen o naražené koleno a chvilkové vyloučení ze skupiny. Co ale boj o místo k sezení v MHD? Tady krom nepohodlí může jít i o udržení si místa ve společnosti!
Jak vyplývá z rozhovorů s důchodci z různých zemí světa, který provedl náš tým z Psychologického ústavu AV ČR, v žádné z nich není zápolení o sedačku takovým tématem jako u nás. Dokud mají dědeček nebo babička místo v tramvaji, znamená to, že mají místo ve společnosti. Dokud dědoušek pouští ostatní sednout, není tak starý. Jakmile babču ostatní pustí sednout, je stará. Jakmile ji přestanou pouštět, má za to, že je přebytečná. Jakmile to staroušek začne vyžadovat, je otravný. Jakmile napomíná mladé, je zapšklý.
Třeba se celá duševní rovnováha stáří točí okolo oné „židle“ a možná, že uváděná dětská hra je větší lekcí do budoucna, než se na první pohled zdá. Ať už je to jakkoli, určití senioři svou hravostí předčí ostatní. Nikam se nehrnou jako někteří mladí, jelikož za svůj život vítězili už mockrát. Nikam se netlačí, přestože jejich tělo chátrá. Slušně poprosí, ačkoli by mohli ostatním vyhubovat.
Na hrubost a nevšímavost reagují s nadhledem: „Však seďte, ve stáří se nastojíte dost.“ Moudrý starý člověk má židli neustále pod sebou, přestože stojí. Nemusí si vynucovat právo sedět, protože ať už jde kamkoli, vždy tam bude mít své místo. Tak se i ostatní učí, že nikdy není o jednu židli míň, nýbrž že pro dobré lidi se vždy místo najde.