Měl byste nervy na to být taxikářem?
Upřímně řečeno, o mně je známo, že k dopravě mám celkem blízko a vždy jsem inklinoval k tomu přepravovat lidi z bodu A do bodu B. Ale můžu vám upřímně říct, že nejen po zkušenosti s natáčením, ale obecně se domnívám, že je to hodně tvrdý chlebíček. Kdybych se v nějaké existenční nouzi ocitl, tak bych se za volant pražského taxíku nehrnul. To říkám se vší zodpovědností, není to jednoduchá práce.
Kvůli provozu?
Samozřejmě, vždyť stačila nedělní bouřka a v pondělí se kvůli následkům z Prahy stalo neprůjezdné parkoviště. Představte si, že v této bláznivé atmosféře máte provozovat svou živnost, když máte vzadu nervózní lidi. Zdaleka nejen proto, že hustota dopravy v Praze dosahuje svého vrcholu… Další věc je, že aby se řada taxikářů vyhnula kolonám, jezdí v noci. A to už je podle mě opravdu jen pro silný žaludky a odvážné chlapíky. Co dokáže noční Praha vygenerovat v kombinaci s drogami a alkoholem, to mít v taxíku je celkem riziko. Nehledě na narůstající agresivitu, o níž nevím, kde se bere, protože podle mě se lidé u nás nikdy neměli tak dobře, jako se mají teď.
Takže je to i naopak. My si říkáme, jaký taxikář nám přijede, ale stejně se bojí i oni…
Máte ale možnost volby. Já jsem na straně taxikářů, já jako letitý a rodilý Pražák vím, na co si dát pozor. Nezastavoval bych taxi na ulici nebo nešel je chytat někde v centru. Existují aplikace, které vám umožní si taxikáře vybrat, máte tam zpětnou vazbu a můžete okamžitě reagovat, když jste s něčím nespokojení. Není to tak, že co taxikář, to zloděj. Většina těch chlapíků se musí sakra otáčet, aby vše poplatila. My už se nemusíme bát, že přijede nějaký zloděj, co po nás bude chtít 1500 za dva kilometry.
Podle toho, jak mluvíte, taxi využíváte...
Ano, je to nutnost. Často se pohybuji z natáčení do divadla. Pokud to jde a sezona dovolí, jezdím na skútru. Ale na podzim a v zimě jsem odkázán na auta produkcí nebo právě na taxíky. A jak říkám, díky aplikacím si můžete vybrat dle zadaných požadavků. Ale zdůrazňuji, že se nebavím o licencovaných taxikářích, ne amatérech. V dnešní době to lze brát jako seriózní službu. Ale samozřejmě, s těmi zlatokopy, kteří dlouhodobě kazí jméno nejen taxikářům, ale celé Praze, by se mělo konečně zamést, pod to se podepíšu. Ale jinak je to celkem řehole.
Podtitul seriálu praví, že „Jízda taxíkem může změnit i váš život“. Pamatujete se na nějakou svou speciální jízdu?
Když se narodila první dcera, obrážel jsem Prahu, v dostatečně rozjařené náladě jako prvorodič. A tehdy v roce 1998 mě vozil zpěvák Karel Kahovec, který si přes týden takto vydělával. Zavolal jsem si ho úplně náhodou a on se mnou absolvoval tu radostnou jízdu z porodnice za kamarády a tak. Tu jízdu si pamatuji, byla poměrně bujará a celkem drahá na mé tehdejší poměry. (smích) Tuhle jízdu si budu pamatovat do smrti.
Měl jste před natáčením nebo při něm nějakého taxikářského guru, abyste věděl, jak to chodí?
Neměl, nechci toho moc prozrazovat, ale hlavní hrdina Karel se stane řidičem pouze na jednu noc, a to ještě náhodně a shodou okolností po návratu po 36 letech emigrace. Je to určitý druh nadsázky, seriál vypráví s nadsázkou o této bizarní noci. V osmi epizodách se v autě vystřídá osm velmi vyhraněných klientů. Za svítání vše dobře dopadne. Nepotřeboval jsem tudíž žádné návyky profesionálních taxikářů. Potřeboval jsem jen umět řídit, což umím. Navíc to auto byl automat.
Jaké bylo natáčení?
Z vlastní vůle jsme si zvolili, a už to tak bylo i napsané, že budeme točit v noci. Jinak bychom to v Praze v tom provozu ani dělat nemohli. Se zlou jsem se potázal, neboť moje tělo a hlava nejsou nastaveny na to, aby osm nocí za sebou bděly. Byl jsem přesvědčený, že to pak přes den dospím. Ale vůbec ne. Tělo na to není zvyklé a já chodil do práce čím dál unavenější. Bylo to nesmírně náročné, až mě skolila nepříjemná viróza a natáčení se muselo přerušit. Ty takzvané nočky se zapsaly do mé paměti velmi silně jako něco, čeho se budu snažit vyvarovat, protože to se mnou hrozně zacvičilo. Tímto se omlouvám všem členům štábu za to, že jsem ke konci byl už podrážděný a nepříjemný. Už jsem nezvládal v 52 letech nespat tolikrát za sebou a vydržet od 18 do devíti do rána. Už jsem byl i sám sobě nepříjemný.
Nedal jste produkci tip, aby příště točila něco o vašich milovaných autobusech?
To jsem zatím nedal, protože práce mám před sebou hodně i tak. Ale máte pravdu, takový určitý sen v sobě nosím. Ještě nevím, koho přesně s tím oslovit. Přece jenom je mi 52, život utíká rychle a já pořád řidičák na autobus mám. A říkám si, že přece mikropříběhy řidiče, který vozí lidi a setkává se s tolika příběhy, se nabízí. Spíš to nechávám plynout a třeba, jako to napadlo vás, to napadne i nějakého producenta… (smích)