Víte, jak se říká, že člověk by měl dávat pozor na to, co si přeje, protože by se taky mohlo stát, že se mu to vyplní? Je to tak. Hrozně moc jsem si přála porodit PŘIROZENĚ. Protože u první dcery, která přišla na svět nečekaně brzy, se mi to nesplnilo, a já jsem rodila ve strachu, doufala jsem, že napodruhé dostanu šanci zažít zrození, které nebude pro mě a pro dítě traumatem.
Týdny těhotenství ubíhaly, všechno šlo hladce, kontroly i výsledku testů v pořádku… Až mě napadlo: Kdy se to mimino vlastně otáčí hlavou dolů, do polohy vhodné pro porod? „Zhruba v těchto týdnech,“ informoval mě gynekolog. „Na příští kontrole už by miminko mělo být otočené,“ odhadoval. Nebylo. Ani když jsem prováděla doporučené cviky.
Týdny ubíhaly a dítě se odmítalo přetočit vzhůru nohama. Což znamenalo, že mě s největší pravděpodobností bude čekat porod císařským řezem. Prý proto, že porod koncem pánevním představuje určitá rizika, porodníci s ním mají málo zkušeností, a tak raději doporučí sekci. Obrečela jsem to.
A pak jsem zjišťovala, jaké mám možnosti. Homeopatie, reflexní masáže, zaříkání, modlitby, dokonce i obrat zevním hmatem u největších odborníků. Všechno jsem vyzkoušela. Všechno marné. Blíží se termín porodu i kontroly, na které má porodník rozhodnout o případném císaři. Ještě ale mám naději porodit normálně. „Když přijedete do porodnice s postupujícím porodem a nebudou komplikace, tak vám ten porod už nikdo nezastaví,“ uvažuje můj gynekolog, který je mistrem „přiměřeného optimismu“. A hádejte, co se mimo jiné píše v lékařských knihách o porodu koncem pánevním? Musí se nechat probíhat bez medikace, bez zásahů a v klidu. A co že jsem si to hrozně moc přála? Tak tady to mám.