Neužijete v Praze víc legrace, než když sem přicestujete v roli tlumočníka skupiny pařížských učňů zámečníků. Ani francouzské školství se netopí v penězích, a tak vás ubytují v omšelém předměstském věžáku ze sedmdesátých let. Nápisy na recepci jsou v angličtině a ruštině, mezi hotelovými hosty však vládne ruština v poměru 8:2. I restaurační personál je ruský a Čecha oslovuje podivnou směsí ruštiny a češtiny. V duchu si řeknete: Proč ten Okamura bájí o islamizaci Česka a plíživá rusifikace ho nechává klidným?
Se svými učni denně dojíždím přes půl Prahy na Zelený pruh. Abychom dorazili do dílny na osmou, chodíme na snídani při otevření hotelové restaurace v 6.30. První den zažiju šok, když tam narazím na dav strkající se před švédskými stoly. Jako by si tihle lidé po příletu z Moskvy zapomněli přetočit hodinky o dvě hodiny zpět...
Při procházce centrem Prahy musím hlídat peněženky svých svěřenců. O kapsáře nejde. Směnárník u Karlova mostu chce jednomu z chlapců ze směněné částky strhnout 28 procentní „manipulační poplatek“. Normální kurz nabídne až poté, kdy přistoupím k okénku a uhodím na něj v češtině. Když si Francouzi vyjdou sami do restaurace, vrchní jim účet řádně osolí; po zaplacení významně poklepe na varovný nápis na účtence Service is not included a natáhne ruku podruhé.
Sděluji učňům ze společenství Compagnons du devoir, že okrádání není český národní sport. Bohužel už ze svého hlasu cítím, že nezní zcela přesvědčivě.