Asi nejhorší na tom bylo to, že jsme nevěděli, co bude a jak to bude. Je sice pravda, že to se u porodu předem moc neví nikdy, ale když máte dítě v poloze koncem pánevním a „hrozí“ vám císařský řez, který fakt nechcete, tak je to ještě horší. Nás navíc strašili, že je dítě podle tabulek malé. „Tak už to pojďme nějak rozhodnout,“ naléhal můj muž. „Dáme toho císaře, nebo si troufneme na normální porod?“
Ta nejistota a taky to, že není naprosto nic, co by mohl udělat, ho vyloženě trýznila. Nebylo to v našich rukou, museli jsme prostě počkat, jak se věci vyvinou, a nechat to (skoro) všechno na dítěti. Hustší lekci z pokory a trpělivosti, než jakou nám dalo to nenarozené mimino, mi snad v životě nikdo nedal.
A tak odevzdaně sleduju, jak se v kalendáři blíží obávaná konzultace s porodníkem ohledně toho císaře. A pak se to stalo. V noci mě budí tuhnoucí břicho a najednou – lup! Praskla plodová voda. Takže v klidu zařídíme hlídání pro starší dceru, dobalím pár drobností a jedeme do porodnice.
Mladá doktorka na příjmu si netroufá posoudit, jestli můžu rodit sama, nebo ne, i když splňuju všechny podmínky (tedy, že rodím už podruhé, dítě je velké akorát a nejsou žádné jiné komplikace). Ale zkušená sestra se otočí od počítače a klidně pronese: „Já bych do toho šla, to bude dobré.“ Tahle věta rozhodla.
A taky to, že se nikomu nechtělo nad ránem budit nočního doktora. A než přišel ten denní, už nebylo moc co řešit. Porod postupoval tak, že už by mě těžko mohl někdo zastavit. V porodnici s obrovským procentem císařských řezů jsem porodila dítě koncem pánevním přirozeně a bez problémů. Moje hrdost hvězd se dotýká. Asi si to nechám natisknout na tričko.