Podobnou školou, do jaké dodnes chodí většina dětí, prošel skoro každý z nás. Učili jsme se, nebavilo nás to. A tak jsme se toho moc nenaučili. Kdo z nás dnes umí všechny ty plže, mlže, Lumírovce, lišejníky, magnetická pole, dělení mnohočlenu mnohočlenem? A kolik to umí dětí? Jen necelá třetina sedmáků chápe, že všechno kolem nás, i chléb a řízek, se skládá z atomů. A to se tato otázka testovala krátce poté, co byla ve škole látka probrána. Úlohu: Houslové trio hraje skladbu osm minut. Jak dlouho by stejnou skladbu hrál smyčcový kvartet? označilo za nepřímou úměrnost 30 procent žáků.
Nejspíš by jim vyšlo, že kvartet to zahraje za šest minut. Vlastně to nějak všichni víme, i přes stovky hodin výuky nám toho v hlavě moc nezůstalo. Ale tak to vždycky bylo, sami jsme tím prošli, a proto to pokládáme za správné a normální. Většina ze čtenářů to přežila celkem asi ve zdraví, jsou vzdělaní, zajímají se o vzdělávání, a proto teď čtou tento text.
Jen málokdo si umí představit něco jiného než školu, jakou sám zažil, s žáky rozdělenými podle věku do tříd, s učitelem před tabulí a dětmi v lavicích, učebnicemi, sešity, rozvrhem, zvoněním, zkoušením, domácími úkoly a známkami, jednotným zadáním pro všechny. Takhle je to přece normální. Nebo není? Jde to dělat jinak? Určitě jde, dělají to mnozí a i my ve ScioŠkolách. Někteří rodiče se ale bojí, že v takové škole by jejich děti nebyly dobře připraveny do života. Zapomínají, že svět se mění, že život, který čeká jejich děti, bude jiný, než byl ten jejich. Těžko je na jiný svět připraví stejná škola, do jaké chodili oni.