Haló haló! Stohy básniček, tuny písniček, nekonečně slibů a zapřísahání se jsou připraveny – dnes večer bude chodit Mikuláš! Tedy ono to začne už dopoledne, kdy pro ty nejmenší vyšlou nebesa ranní směnu, aby oblažila dítka ve školkách. Já osobně si pamatuji spíše směnu odpolední a samozřejmě večerní, kdy pekelníci, andělé a šéf Mikuláš chodili po ulicích a budili zájem kolemjdoucích.
Vzpomínám si také na Mikuláše, který vypadal jako můj táta... a další rok byl Mikuláš neskutečně podobný mému strýci Petulemu! Už ani nevím, zda jsem měl tento „svátek“ rád, či nikoliv, každopádně to bylo zvláštní. Za oknem byla připravená punčocha/ponožka/podkolenka, aby se do ní urodilo něco od ovoce a čokolády – někdy i brambory, a přitom ještě chodila mikulášská parta, která také rozdávala dárky. Měl jsem v tom trochu zmatek, ale dokázal jsem s tím žít.
Momentálně k nám domů Mikuláš nechodí, protože můj starší syn má hrůzu z čerta. Pokud ale pekelníka odkloníme, dorazí svátost i k nám. Jsem zvědavý, jak dlouho ještě mu to „věření“ vydrží. Už sice ví, že jsou to kostýmy a masky, ale stále je v něm jakýsi pocit záhadna a nevysvětlitelna. Já sám jsem se tohoto veselí coby účinkující zúčastnil dvakrát. Pokaždé jsem byl čert a vždy to mělo úspěch. Byl jsem čert Mílius – takže hodný sympaťák s kladným vztahem k našemu politickému zřízení.
Poprvé jsme ještě jako gymnazisté s kamarádem a jeho bratrem chodili nalíčení ulicemi, a kdo nás odchytil, k tomu jsme zašli domů a provedli mikulášskou exekuci. Podruhé mě požádal kamarád, zda bych k němu nepřijel jako Mikuláš – že to má doma špatné. Po mé návštěvě to měl doma ještě horší – jeho žena neuměla básničku ani písničku, tak jsem ji přetáhl řetězem. Ale byl šťastný. Krásného Mikuláše přeji!