Jak jste vybírala rozhovory do knihy?
Za ta čtyři léta jsem pořídila bezmála 90 rozhovorů, takže materiálu by bylo na několik knížek. Snažila jsem se přiblížit čtenářům rozmanité profese, byť tedy svým založením nejvíce tíhnu ke kultuře a umění, což jsem se nesnažila nikterak zastírat. Chtěla jsem ukázat osobnosti zapálené a hořící (tolik se mi líbí věta Jana Spáleného: „Kdo chce zapalovat, musí sám hořet.“), zároveň takové, které „voní člověčenstvím“ a skrze své postřehy, prožitky, životní nadhled, radosti i smutky mohou předat mnoho užitečného a podnětného těm, kdo umějí a chtějí naslouchat. Samozřejmě že kořením všeho měl být – a díky „mým“ moudrým pánům i byl – laskavý a chytrý humor.
Objasněte čtenářům, proč v pořadu Stříbrný vítr máte jako hosty jen muže?
Protože má vydání jsou zcela spravedlivě vyvážena rozhovory kolegy Jaromíra Ostrého se ženami. Musím říct, že mě nabídka k moderování Stříbrného větru se zajímavými muži v první chvíli ohromila a jevila se mi do jisté míry jako „protiúkol“. Odjakživa jsem se totiž cítila přirozeněji ve světě dívek a žen než ve společnosti kluků a mužů. O dlouho netušených hnutích mužské mysli jsem se mnohé dozvěděla po narození milovaného syna a – bez přehánění – právě i díky pánům, kteří neváhali přijmout pozvání do Stříbrného větru. Rozkrývat nitro mužské duše je disciplína nesnadná, leč fascinující.
Podle čeho své hosty vlastně volíte?
Jsou to pánové, kteří mě svým konáním, údělem či formátem zaujali při setkáních osobních, čtenářských, diváckých či posluchačských. Tipy přicházejí i od přátel a rodiny, někdy dokonce od posluchačů. Nejednou mi pomáhá také třeba náhodné setkání. Takto jsem si na ulici doslova „ulovila“ moudrého a laskavého pana profesora Josefa Kouteckého. Také, přiznávám, předem zvažuji, zda pánové budou ochotni vracet se ve vzpomínkách do minulosti, k prožitkům přelomových dnů, setkání a událostí. Zda je těší vyprávět a zda máme šanci dospět i k niterným tématům, k rozkrytí přání, tužeb či pochybností – protože tohle všechno přece k životním portrétům patří.
Například u pana Hilského je radost i poslouchat jeho hlas, neztratí ten přepis do knihy trochu kouzlo?
Snad nebude znít neskromně, když uvedu, že jsem o tom ani na minutku nepochybovala. Jde jen o to najít v psané formě správný styl, takový, při jehož čtení jakoby uslyšíte dotyčného promlouvat. Myslím, že je to možné. Věřím tomu. Snažím se o to – ve jménu všech myšlenek, zkušeností, příhod a dosud nepublikovaných úvah hodných zaznamenání.
Nepřemýšlela jste z tohoto důvodu i o příloze knihy v podobě audionahrávky daných rozhovorů?
Ne, protože v tomto smyslu vynikajícím způsobem slouží audioarchiv Českého rozhlasu.
Jakého největšího počinu z knihy si vážíte? Že vám řekl někdo z hostů něco, co ještě nikdy nikomu?
Vážím si každé upřímné, odhodlané výpovědi, která se nejednou dotkne křehkých, citlivých témat. Vážím si času „svých pánů“, protože se povětšinou jedná o nepředstavitelně vytížené lidi. A taky jejich optimismu a už zmíněného zápalu, kterými se tak ráda nechávám infikovat. Vlastně mě až dojímá, že žádný z oslovených mé pozvání neodmítl. Jen jeden scénář mi zůstal v zásuvce ležet jako nerealizovaný – a bohužel nerealizovatelný, ten s panem dirigentem Bělohlávkem. Ostatně smutek z odchodu lidí, které jsem už pozvat nestačila, vzácných osobností, které nejen, že měly co říct, ale hlavně toho ještě mohly spoustu vykonat v pozemském bytí, byl jednou z mých motivací k psaní.