Na hromadnou dopravu jsem měla pifku už s prvním dítětem. Ta zákeřná přesila vysokých tramvají, ty našlapané ostrůvky, na kterých s kočárkem překážím, ať si stoupnu kamkoliv… Jako většina věcí i moje nenávist k vysokým tramvajím a dopravním špičkám v MHD dostala s druhým dítětem docela nový rozměr.
Prostá matematika na úvod: dvě děti a jenom jedny ruce. Jestli nastoupit s jedním dítětem v kočárku do vysoké tramvaje byla potíž, tak se dvěma dětmi je to nervy drásající horor. I když mi někdo pomůže vynést kočárek po těch obřích schodech do vozu, tak nechávám druhé, chodící dítě samotné na ostrůvku. Pokaždé mě jímá hrůza, že v tu chvíli řidič zavře dveře a rozjede se. A když se to nestane, nastává druhé dějství hororu, že se tramvaj rozjede a zmizí v dál s osamoceným kočárem, když se pro dceru vracím na peron.
Při vystupování se pak odehraje druhé kolo stejného hororu. S nízkopodlažní tramvají je ten horor o poznání menší, ale ani v tomhle případě se nedá jít zároveň za ruku s batoletem a řídit kočárek.
Za své vrcholné číslo a důkaz o mateřských superschopnostech obecně považuju případ, kdy mi v narvané vysoké tramvaji usnulo starší dítě na klíně tak, že nešlo probudit. Takže jsem pak v jedné ruce (!) táhla třináctikilovou dceru, druhou rukou vynášela z tramvaje kočár a takhle ho pak řídila skoro celou cestu až domů. Že se novorozeně probudilo a začalo řvát, beru v téhle situaci tak nějak za samozřejmou zlomyslnost osudu.
Před totálním zešílením mě zachránily dvě věci: lidi, kteří zřejmě vidouce zoufalství v mých očích pomáhají s kočárkem sami od sebe. (Děkuju vám všem! Jste boží!) A pak také šátek na nošení dětí. Protože dítě, které si přivážete na břicho, vám zaručeně nikam neujede. Doporučuju!