Prvním výtvarníkem, který zkrášlil pražské metro, je Eliška Podzimková. V interview pro Metro se rozhovořila o duši Američanů, Jamiem Oliverovi, dětství s nádorovým onemocněním i rozporuplném vztahu k Praze.
Čím vás naše stověžaté město zlobí?
Jediné, co mě hodně mrzí, je centrum Prahy, které nemá s Českem a naší kulturou cokoli společného, a tak to asi úplně být nemá. Prahu ale fakt miluju – o to víc, když ji třeba na delší chvíli opustím a uvědomím si, jak je krásná.
Umělkyně pro 21. století
|
Vaše dokreslované fotografie, se kterými nyní v MHD cestujeme do práce, jsou součásti projektu PrahaART...
PrahaART je typické umění ve veřejném prostoru a jde o skvělou možnost obohacení metropole. Samozřejmě chápu, že plno lidí může takové zapojení umění považovat za plýtvání financemi. Ale to je polemizace o něčem, co mi nepřísluší hodnotit. Já mám umění ráda v jakékoli podobě.
Jakou inspiraci vám dává Praha a vůbec Češi, česká kultura? Jak moc a v čem se liší od New Yorku, kde poslední léta působíte?
Upřímně řečeno mi poslední dobou dává větší inspiraci únik z města ven, někam do přírody. Ve městě žiju a ten nekonečný proud vjemů určitě inspirací je, jen už ji skoro nestíhám vnímat. Česká nátura má špatné i dobré, stejně tak i americká. Mně se na Američanech líbí spontánnost a přívětivost, které ale postupem času trochu omrzí. Když člověka vidíte počtvrté, on se ptá „how are you?“ a vy postřehnete, že ho vlastně vaše odpovědi vůbec nezajímají, začnete trochu prokoukávat tu jejich prvotní laskavost. Češi jsou zas na druhou stranu celkem pesimističtí a nevlídní, ale aspoň se nepřetvařují.
Ve vaší kariéře sehrál významnou roli nikoli Američan, ale Brit, proslulý kuchař Jamie Oliver. Jak si vás našel?
Částečně za to může můj účet na Instagramu. Mám k sociálním sítím už trochu skeptický postoj, ale uvědomuji si, že mě dostali do sfér, o kterých se mi ani nezdálo, a jsem za to nesmírně vděčná.
Světlo světa tak spatřila fotka, na které Jamie jede newyorským metrem a z okénka vedle jeho hlavy vykukuje dokreslená zelenina a vrtulník – v New Yorku z toho bylo velké haló, o nápadu psaly i přední listy. Ale zpět k vaší tvorbě; jak se vyvíjel váš umělecký styl, který je tak hravý, že bezesporu vyplývá z dětského já?
Správně říkáte dětského, pramení v době, kdy jsme asi všichni domalovávali do učebnic a časopisů knírky, brýle a jizvy.
Já jsem pořád tak trochu dítě v pětadvacetiletém těle a doufám, že mi taková nátura ještě chvíli vydrží. Je to totiž daleko zábavnější, být dítě.
Jaké jste měla dětství, jak do něj zasáhlo onkologické onemocnění? Čím vším dítěti nabourá život?
Zpřehází ho docela znatelně. Já si to asi uvědomuju postupem času víc a víc. Žebříček hodnot se mi převrátil a uvědomuju si, že život prostě nečeká, a snažím se ho žít tak, abych ve stáří seděla v křesle a nadšeně o něm vyprávěla svým vnoučatům.
I díky své úspěšné bitvě s nemocí se nyní věnujete dobročinnosti, aktuálně se účastníte Dne dětské onkologie…
To, co pro děti dělá paní doktorka Hrdličková a tým kolem ní, je naprosto skvělé. Dětí onkologicky onemocní během roku průměrně 350 a to je docela velké číslo. Paní doktorka dokázala vytvořit komunitu těch, kteří si tím prošli a navzájem se podporují. Zároveň šíříme osvětu o takových nemocech a snažíme se lidem vysvětlit, že ta diagnóza neznamená konec světa, ale mělo by se s ní bojovat.
Kam směřují vaše umělecké ambice, čeho byste chtěla v budoucnu dosáhnout?
Chci dělat na věcech, které mi dávají smysl. Něco, pro co stojí za to se roztrhat a vyčerpat, když vím, že to někomu pomůže. I kdyby jen maličko.
Dá se ilustrací uživit?
Práce mám nad hlavu a nejde jen o kreslení. Navrhovala jsem design scény pro poslední turné Tomáše Kluse. Něco takového jsme dělala poprvé a jsem ráda, že to klaplo. Člověk se prostě nesmí bát.