Dnes vás zasvětím do jednoho svého sloupkařského rituálu, jestli chcete. Tedy... bez ohledu na to, jestli chcete. Svěřím se s takovou maličkostí: pokaždé, když mám napsat nový sloupek, otevřu prázdný textový soubor a na bílou stránku napíšu: „Počkejte, co by se tam tak dalo napsat...“ Pak chvilku přemýšlím (někdy i víc chvilek), zvolím téma, pomocnou větičku smažu a už normálně píšu.
Přiznávám, je to takový interní vtípek (interní u sloupkaře znamená mezi mnou a sebou), který cituje film Veselé Velikonoce s Jeanem-Paulem Belmondem. Veselé Velikonoce si s kamarády pouštíme tradičně každé Velikonoce. Už víc jak dvacet let. A sem tam si ho někdo z nás dá i „mimo sezónu“.
Nevím, jestli je to můj nejoblíbenější film, ale stoprocentně je můj nejnakoukanější. Takže citovat z něj není nikdy problém. Naopak. Zjišťuji, že ačkoli se v žádném případě nejedná o hluboký filozofický snímek, najde se v něm přiléhavá citace prakticky na všechny možné životní situace!
Samozřejmě, za ta léta poctivého koukání máme zmáknuté i všechny zadní plány, vedlejší postavy atd., takže citovat je opravdu z čeho.
Proč o tom teď píši: Právě jsem dočetl Mých tisíc životů, autobiografickou knížku Jeana-Paula Belmonda, tedy hlavního protagonisty VV. A je to jízda! Nejedná se o žádnou literární událost. Asi ani v kategorii hereckých životopisů. Vyprávění je malinko roztěkané, poměrně úsečné, chvílemi trochu matoucí a napřeskáčku. Ale knížka má jednu zásadní přednost: z textu čiší stejná energie a radost ze života, jako z Belmondových filmů! To by žádná seriózněji pojatá auto- či biografie nedokázala. Beltondovy (jak jsme mu přezdívali doma) snímky jsou zásobníky dobré nálady. Konzervy s radostí.