Veřejně říkat názory je těžké. Ať napíšu, co chci, vždycky se na mne sesype pár lidí, kteří si myslí něco jiného. A jen proto, že si nemyslím totéž co oni, označují mne různými nelichotivými přízvisky.
Dlouho jsem přemýšlel, jak psát, abych, jak se dnes moderně říká, společnost nerozděloval. Nerozdělovat společnost znamená psát o tom, co nevadí vůbec nikomu. I když to není rozhodně snadné, musí si spisovatel poradit i s tím.
Budu vám tedy vyprávět o jednom ptáčkovi, kterého jsem zahlédl u nás na zahradě. Ten ptáček byl sice černý, ale měl bílou hlavičku a konce křidýlek a měl jako většina ptáčků celkem šikmé oči. U ptáčka nepoznáte pohlaví, takže jako hrdina je genderově OK. Našel jsem ho v atlasu domácího ptactva, kde se píše, že je to tvor hodný, skromný, milý a nikomu neubližuje. Pěl radostí, ale byl to jen takový příjemný a nezávazný trylek, nic nacionalistického, ale ani alternativního či revolučního.
Svým zpěvem ohlašoval příchod jara. To je taky správné, není to žádný hoax, protože po zimě vždycky přijde jaro. Seděl na větvi neutrálně, nehleděl ani na Východ, ani na Západ, a když odlétal, tak mu z kloaky vypadl trus, který rovnoměrně znečistil zbytky plakátů obou hlavních uchazečů o Hrad.
Zastavil se ještě v krmítku a sezobl několik slunečnic, které nebyly GMO. Prostě, jak říkám, ptáček ideál. A pak že nejde psát o věcech, které naši společnost nerozdělují!