Jak se z vás vlastně stala politoložka?
Až po roce 1989. Studovala jsem historii a ruštinu. V době, kdy jsem byla na vysoké, byla politologie považována za buržoazní pavědu. Uměla jsem anglicky, chtěla jsem se zabývat americkými dějinami, ale když jsem po škole nastoupila do Akademie věd, začala jsem se věnovat Latinské Americe.
Vy jste uměla španělsky?
Ne, ale dalo se to naučit. Bylo to zajímavé, protože v 80. letech padaly v Jižní Americe diktátorské pravicové režimy a všichni rozebírali, jak se demokracie hroutí a jak se zase nastoluje. Tak jsem se na to zaměřila. V roce 1987 jsem se na konferenci v Maďarsku, kde už byla situace mnohem svobodnější, seznámila s Mexičany a ti mě pozvali na stáž. Odletěla jsem v říjnu 1989 a stáž končila 17. listopadu. Takže jsem třeba pád berlínské zdi sledovala odtamtud a domů přiletěla den po událostech u nás.
Kdy vás poprvé vyhledali novináři, abyste se k něčemu vyjádřila?
Někdy v první polovině devadesátých let, po brazilských prezidentských volbách, když vyhrál Fernando Cardoso. Já jsem s ním dělala rozhovor ještě jako se senátorem a on mi řekl, že chce být prezidentem. Tak proto mě novináři oslovili. Pak už jsem se zaměřila víc na domácí politiku.
Kdy jste se nejvíc zmýlila?
Před listopadem 1989, v Mexiku, když padaly ve východní Evropě režimy. Debatovala jsem o tom s Mexičany a říkala, že to bude trvat dlouho, že se nejdřív musejí domluvit skupinky vládnoucích a opozice. Navíc jsem neviděla v našich politických špičkách nikoho, kdo by převzal výrazněji iniciativu. Pak předloni při amerických prezidentských volbách. Pořád mi z toho vycházela lépe Hillary Clintonová. Když ale začaly po uzavření místností přicházet první odhady a ohlasy voličů, že si přejí silného vůdce, bylo mi jasné, že vyhraje Donald Trump.
Často vám novináři volají brzo ráno, vstupujete do ranních vysílání, komentujete ve volebních studiích dlouho do večera...
Mobil mám zapnutý pořád, to je pravda. Jsou situace, kdy každá televize nebo rádio potřebují nějakého politologa, a tudíž je jich v daný okamžik málo. Teď během posledních voleb bylo občas sehnat politologa nad lidské síly. Protože potřebovali politology do ranního vysílání, přes den, dopoledne, odpoledne a do večerních pořadů. Nejlépe ve dvojici, aby spolu případně nesouhlasili. Tak to se už bouřili i politologové.
Proč?
Naše práce není komentovat, což po nás často chtějí. To je práce navíc.
Co je tedy hlavní náplní vaší profese?
Chápání systému, studium systému, výzkumné aktivity. Chodit do televize, to je něco navíc. Tam mají chodit spíš novináři. Ti mají zjišťovat, s kým se kdo baví, co se povídá v zákulisí. Já jako politolog mohu třeba říkat, že kvůli tomu, že se mezi sebou hádají tradiční strany, tak vznikají strany netradiční. Mohu říkat, co to udělá, když se požaduje, aby byl ministr odborník. Že ministr má být politik, a když to bude odborník z praxe, je tady možnost, že bude zvýhodňovat nějaké podniky. Jenže občas si nás pletou s investigativci. Pak mám chuť říct: „To nevím, milý Watsone.“ Vždyť já ani s politiky nemluvím.
Ale znáte se s nimi, ne?
S předsedou ODS Petrem Fialou si tykám, ale jenom proto, že je to taky kolega politolog. Jinak se s politiky moc nepotkávám.
Vyčítají vám politici, jak se k situaci vyjadřujete?
Tak to víte, že ano. Někdy sotva vylezu ze studia, už volají. Že jsem třeba řekla něco, co jim šlo zrovna do noty. Nebo ne. Není to nijak časté.
Proč lidé tak rádi říkají, že „my jsme ti dobří“ a politici jsou „ti špatní“?
Sleduji některé televizní pořady, například debaty paní Jílkové, Prostřeno a další soutěže a tam je znatelný současný model chování. Že někoho ponížit, někoho urazit, to dělají frajeři. Místo toho, abyste vytvořil model, že urážet a ponižovat je špatná vlastnost a ten, kdo to dělá, že není frajer. Platí to už od devadesátých let a přeneslo se to i do politiky. Naši politici nejsou méně morální než ti západní. Není to jen věc politiky. Náprava musí vyjít také odzdola, ze společnosti. Sama společnost musí říct NE, tohle se nedělá. Takhle se slušný přece člověk nechová. Pak se i politici budou chovat jinak. My pouze dovolujeme mnoho věcí a společnost to považuje za normální.