metro.cz

Zpátky na animované výsluní

  8:30
Česko se snaží vydobýt si zpátky pověst středobodu animovaného filmu. Technologiemi to ale nezachrání, je třeba vrátit se k nápadům a řemeslu.
Alois Nebel

Alois Nebel | foto: AerofilmsMetro.cz

Československo bylo po druhé světové válce do začátku devadesátých let velmocí animovaného filmu. Desítky filmařů proslavily českou animaci po celém světě. Jiří Trnka, Karel Zeman, Břetislav Pojar nebo Hermína Týrlová. Animované seriály jako Pojďte pane, budeme si hrát, Krteček, Pat a Mat. Říká vám to něco? Samozřejmě, kdo by je neznal. Jaká je ale budoucnost animovaného filmu v Česku? Nepříliš veselá.

Fimfárum byla vlaštovka

Český animovaný film má za sebou bohatou historii. Před sedmdesáti lety začalo fungovat slavné studio Bratři v triku. Jenže v devadesátých letech českému animovanému filmu ujel vlak. Převálcovala ho zahraniční produkce. Přesto český animák z kin nezmizel, byť se podle statistik Asociace animovaného filmu točí jeden celovečerák ročně. Byl to zřejmě film Fimfárum Jana Wericha v roce 2002, který povědomí o kdysi slavné filmové produkci vrátil na chvíli zpět. A pak se to trochu rozjelo – Svěrákův laskavý příběh Kuky se vrací, temný komiksový Alois Nebel, loutkový Malý pán, v počítači animovaný Kozí příběh, originální Malá z rybárny nebo nejnovější Lajka. Blýská se na lepší časy? Podle odborníků je problémem, že umělecké školy učí své studenty všemu a vlastně ničemu pořádně. „Jako režisér a výtvarník musíte také rozumět střihu, zvuku, umět se všemi těmi přístroji,“ říká Michaela Pavlátová, vedoucí katedry animované tvorby FAMU.

Reklama je silnější

Co mají na triku Bratři v triku?

  • Slavné československé studio začalo fungovat roku 1945. Spojeno bylo s takovými animátory jako Jiří Trnka, Zdeněk Smetana, Jiří Brdečka, Jiří Šalamoun, Adolf Born či Zdeněk Miler. Právě autor Krtka také navrhl logo tří kudrnatých kluků v pruhovaných tričkách.
  • Ve studiu vznikl oscarový film amerického režiséra a producenta animovaných filmů Gene Deitcha. Ten se do Československa dostal v 60. letech, když neměl peníze na svůj film Munro a natočil ho u nás. Parodický příběh o tuposti amerického armádního systému dostal prestižní zlatou sošku.
  • Pod režijním dohledem Václava Bedřicha tam vzniklo i několik dílů slavných animáků Tom a Jerry nebo Pepek námořník, což málokdo ví. Bedřich se později proslavil svým Bobem a Bobkem.
  • Snímek O místo na slunci, který tam vznikl v 60. letech, byl vůbec prvním filmem z Čech s nominací na Oscara. Jeho autorem byl František Vystrčil.

Mladí tvůrci z velké většiny mizí do reklam, animované tvorbě se moc nevěnují, a když, tak si dělají malé filmečky, které je ale neuživí. Přesto se někdo ze studentů brzy uchytí. Líheň talentů Česko má. „Studentské filmy jsou výborné a každým rokem jich vznikne řada opravdu dobrých, které obstojí v zahraniční konkurenci. Krátké filmy, které by nedělali pouze studenti, bohužel skoro vůbec nevznikají. A podobně jsou na tom seriály. Tam máme obrovskou mezeru. V oblasti celovečerních filmů máme za sebou dětské nemoci a teď jsme ve fázi dospívání. Za takových 10 let může být produkce i v tomto segmentu opravdu zajímavá. Nyní z mého pohledu vzhlížíme k nesprávným vzorům – blockbusterovým rodinným filmům,“ okomentoval situaci šéf festivalu Anifilm Pavel Horáček. Jeho akce představuje Čechům animovaný film z celého světa. Podle něj však přibývá čím dál tím více nebojácných producentů, kteří využívají potenciál současných studentů – nových talentů.

Z Pixaru do Googlu

Horáček poukazuje na to, že je nutné při cestě na výsluní vrátit se k originalitě. „Povedlo se to v trochu jiné variantě třeba hernímu studiu Amanita Design. To je známé po celém světě a staví mimo jiné právě na zcela nezaměnitelném výtvarnu,“ říká pro magazín Metro. Právě počítačové hry nebo výroba filmů pro internetové firmy vlastně mohou mladé

tvůrce zaměstnat a rozvíjet jejich potenciální talent. Podobnou cestou se vydal pražský rodák Jan Pinkava, který od roku 1993 pracoval ve slavném studiu Pixar. Za svůj krátký film Geriho hra v roce 1997 získal Oscara, o tři roky později stál za animovaným hitem Ratatouille. Pinkava nyní v gigantu Google šéfuje sekci, která vyrábí animované filmy pro mobily. „Technika je jen jakýsi podnos. Když člověk zhlédne film, když si vyslechne příběh, pamatuje si právě příběh, postavy, co se stalo a jak se při tom cítil. Nevybaví si velikost obrazovky, počet snímků za vteřinu nebo pixelové rozlišení obrazu. Podstata příběhu není na technologii závislá,“ řekl před rokem v rozhovoru pro server iDNES.cz.

Nápad je víc než technologie

Aurel Klimt, žák Břetislava Pojara a autor Fimfára Jana Wericha a nyní Lajky, patří k největším českým talentům současnosti. „Digitální animace je nejrychleji se vyvíjející obor a zároveň i průmysl na světě, který generuje i největší zisky. Myslím, že směřuje zcela jasně k virtuální realitě. Že vám, jako divákovi, zprostředkuje výlet do fantaskního prostředí a tam umožní prožít nebo jen sledovat nějaký příběh,“ odhaduje budoucnost animace. Budou na to mít čeští tvůrci? Co si třeba myslí Matyáš Trnka, vnuk slavného filmaře? „Těžko říct. Animace je však o technologii jen z menší části. Tu druhou, větší, tvoří naštěstí nápad, talent, řemeslo... Takže doufám, že budoucnost, a zejména v českém filmu, bude mít těžiště spíše v těchto základech než v technologii,“ dodává pro magazín Metro a je přesvědčen, že by se čeští tvůrci neměli snažit vyrovnávat zahraničí. „O tom, že český animovaný film má problém, se stále mluví. Nejsem si tím ale jist. Jen nesmíme věšet hlavu a nechat se vláčet či snažit se vyrovnat zahraničním animátorským studiím. Naše cesta musí být autentická – tak jako byla vždycky,“ říká.

Film? Ne, spíš počítačová hra

On sám se snaží jít ve slavných stopách svého dědy. „Někdy se setkávám s tím, že si se mnou lidé spojují různé předsudky, protože jsem Trnka,“ řekl v jednom rozhovoru Matyáš. „Jednou mi jeden profesor řekl: Vy jste vnuk Trnky? Vy musíte kreslit jako pánbůh. Já měl ale jen potřebu začít něco tvořit. Sáhl jsem po tužce, začal kreslit a zatím mi to zůstalo,“ směje se. „Zkrátka jsem se rozhodl, že kumšt bude má cesta. Mám výhodu v tom, že se nevěnuji pouze a jen animaci, ale kombinuji mnohá řemesla, jsem pak použitelný na celou škálu výtvarných prací.“ Nakonec se ale všech animátorských vzorů zbavil a snažil se hledat nové cesty. Navázal například na slavnou Zahradu svého dědy – knihu plnou tajemství, kouzel a snů. Jeho projekt Zahrada 2 je výstava, která tohle všechno převádí do podoby trojrozměrné, hmatatelné a prožitelné všemi smysly. Děti mohou vstupovat do projekcí, animací a videí a různě je ovládat. Kybernetoskop kombinuje vystavované předměty s netradičními projekcemi, které mají v součtu téměř dvě hodiny. Promítá se na stěny, na strop, na zem, ve 150 let staré původní Trnkově skříni i v hlavě trpaslíka. Naposledy byla výstava k vidění v restauraci Korkorán v pražském Braníku. Nyní je zavřená, ale uvažuje se o dalším obnovení. A co Matyáš Trnka a film? „Nemám vytyčený filmový cíl. Nejsem si jist, jestli vůbec budu chtít něco natáčet. Moje rozpětí je opravdu široké, takže možná se budu věnovat více počítačovým hrám než filmu, anebo úplně něčemu jinému. Naštěstí je v dnešní době možné si stále hledat novou cestu,“ dodává. Takže animovaný filme, přejeme ti, ať je ta cesta šťastná!

Kam po stopách animace v Česku

  • Na Chvalském zámku na okraji Prahy se do 1. dubna koná výstava Jiří Brdečka: 100 let – od Limonádového Joea k zázrakům animace. Představuje osobnost animovaného filmu, autora mnoha scénářů. Její součástí jsou i instalace Matyáše Trnky.
  • Jednou z posledních žijících legend animáků je Jiří Švankmajer. Do kin jde 19. února jeho nový film Hmyz. „Švankmajer je geniální tvůrce ve světovém měřítku,“ říká pro magazín Metro Aurel Klimt. „Jeho světová proslulost je z velké části dílem epochy animátorské velmoci ze šedesátých let, které byl součástí.“
  • Další místo, jež připomíná jiného slavného tvůrce, je Muzeum Karla Zemana v Praze. Vznést se můžete na létajícím stroji, projít se po Měsíci barona Prášila nebo si zkusit být kapitánem známé ponorky z Vynálezu zkázy. S animací a trikovými záběry, kterými se proslavil ve filmu Cesta do pravěku, začal už v roce 1943.
Autor: Marek Peška Metro.cz
zpět na článek