metro.cz

Asie vtipu českých loutek rozumí

  8:30
Šéf plzeňského Divadla Alfa Jakub Hora vypráví, jak vytáhl loutky Jiřího Trnky na výlet do Japonska.
Jakub Hora | foto: MAFRA

Slavné loutky Jiřího Trnky vzpěrač Šimšula, klaun Kiki, žonglér Nosarini a akrobat Vrtinožka se díky plzeňskému Divadlu Alfa podívaly do Japonska.

„Trnka je pro divadlo Josefa Skupy vyrobil už před více než sedmdesáti lety. Tyto loutky vzal s sebou Skupa do Divadla Spejbla a Hurvínka. A to je uchovalo dodnes. Je pozoruhodné, že vydržely takovou dobu, a divadlo s nimi dokonce jednou až dvakrát do roka zahraje. My jsme pro tyto loutky vytvořili nové představení Cirkus Trnka, které jsme uvedli v japonské Jokohamě u příležitosti výročí česko-japonské kulturní spolupráce,“ říká Jakub Hora.

V prosinci jste s loutkami byli v Japonsku. Rozumí Asiaté českému loutkovému divadlu?
Japonci mají českou kulturu velmi rádi, myslím, že mají rádi i Českou republiku. Naše představení bylo přijato velmi vřele, a nás to, s ohledem na velmi ukázněné chování japonského diváka, velmi potěšilo. Pro nás bylo pozoruhodné, že celé představení se odehrálo na jevišti divadla Nó, což je zcela tradiční a posvátná japonská kulturní půda, kde každý pohyb má svá přísná pravidla. My jsme asi první čeští herci, kteří na divadle Nó vystoupili! Třebaže naše inscenace trvala asi 30 minut, zkouška na ni měla šest hodin. Naši herci museli nacvičit, jak přijít na jeviště, kudy odejít, kudy vnést loutky, kde přesně stát, jak svítit na loutky... Na jevišti musel být kvůli loutkám koberec, čeští herci nesměli jít stejným vstupem na jeviště jako herci divadla Nó, při vstupu na jeviště museli použít zvláštní dlouhý krok, aby se nedotkli vstupního portálu… no spousta legrace. Ale i přes rozdílné rituály jsme si všichni byli lidsky velmi blízcí. Je také pozoruhodné, že při našem pobytu jsme potkali v úzké skupině divadelníků nejméně pět Japonců, kteří mluvili plynně česky.

Jak přišel Kawamoto

  • K Trnkovi a Japoncům se pojí jedna historka. V roce 1998 zazvonila u domu v Houškově ulici v Plzni skupina Japonců s průvodkyní. Jeden z nich byl Trnkův žák, který natáčel nějaký dokument a chtěl vidět, kde se jeho učitel narodil. Japonec hovořil česky, Trnku obdivoval. Byl to Kihachiro Kawamoto, nejznámější japonský autor loutkových filmů, loutkář, režisér, scenárista a animátor, prezident Japonské asociace animátorů. Kihachiro Kawamoto pracoval v Trnkově ateliéru na počátku šedesátých let. Zajímala ho technika zvaná stop motion, tedy fázová animace.

Trnka tyto loutky navrhl. Je hodně náročné je rozpohybovat?
Jde o niťové varietní loutky a pro loutkoherce je ovládnutí takové loutky poměrně náročný úkol, který vyžaduje dost učení. Loutka se musí pohybovat přirozeně, každý pohyb by měl být uvěřitelný. Občas, při akrobatických kouscích, musí jednu loutku ovládat čtyři ruce. Loutky jsou také neuvěřitelně odolné, bez toho by nemohly vydržet takovou dobu v provozu. A nutno říci, že jejich výtvarná podoba je naprosto jedinečná. Je zde vidět Trnkův úžasný rukopis, třebaže je navrhl ještě ve svém tvůrčím mládí – bylo mu kolem 25 let.

Jak obtížné a složité je se o takové loutky starat?
Divadelní loutky jsou velmi odolné, je však důležité držet je v suchu. Také případné opravy a úpravy by měly být pod restaurátorským dohledem, aby byly zachovány původní materiály a technologie. Filmové loutky jsou o poznání choulostivější. Jsou totiž velmi propracované, protože, na rozdíl od divadelních, jsou snímány v detailu. V době výroby Trnkových filmů se používal pro výrobu latex na kovové kostře. A právě latex je materiál, který zubu času neodolá, takže mnoho Trnkových filmových loutek se rozpadlo. Nutno však říci, že tyto filmové loutky byly často spotřební rekvizitou, od které se očekávalo jen to, aby vydržela filmové natáčení. Hodnota Trnkových loutek vlastně vzrostla až po autorově smrti. Tady je pak třeba zmínit další fakt, a to, že řada lidí ze studia KF některé Trnkovy návrhy, formy na loutky i samotné loutky prostě ukradla a ten smutný příběh skončil privatizací Krátkého filmu. To, co se tam dělo a událo, je národní ostuda.

Vyžadují takto staré loutky nějakou speciální péči?
Pouze běžnou údržbu a dobré zacházení.

Kolik Trnkových loutek se vlastně dochovalo? Máte představu?
Na výstavě, kterou jsme dělali v rámci projektu Plzeň Evropské město kultury a následně v Praze, jsme vystavili kolem 80 originálních Trnkových filmových a divadelních loutek. Víme o dalších šedesáti, které vlastní různí sběratelé. Ne každá je však originální. Byli machři, kteří odcizili formy na odlévání původních loutek ze studia a pak dělali kopie, které vydávali za originály.

Do Asie se prý vrátíte – kdy a kam?
V létě vyrážíme s naší kultovní inscenací Tři mušketýři na turné do Japonska. Měli bychom tam pobýt asi měsíc a půl, navštívíme asi dvacet měst na všech japonských ostrovech. Na jaře se chystáme také do Spojených arabských emirátů, asi na tři týdny. Obě turné jsou ale stále v jednání.

Budete nějak zkoumat loutky, víte, jak je Trnka vyráběl? Celý ten proces…
To už je dávno vykoumané, dokonce myslím, že z výroby loutek ve Studiu Jiřího Trnky svého času čerpal nejen český, ale i evropský animovaný film. A systém koster a kloubů vlastně stále používáme.

A váš odhad budoucnosti českého animovaného filmu? Přežijí loutky?
Přežijí, aspoň to tak vypadá. Loutka je rovnocenný výrazový prostředek i ve světě počítačové animace. Na divadle je to stále fenomén, který děti i dospělé baví. I při všech technologických možnostech totiž fantazie stále vychází z lidského mozku a první obrázek nakreslí vždy lidská ruka. Až potom přichází na řadu technologie.

Autor: Marek Peška Metro.cz
zpět na článek