Nedávno vyšla zpráva o tom, jak pomáhají chytré telefony Lékařům bez hranic při práci. Využíváte tyto technologie i vy?
Ne, ale smartphony využíváme běžně. Třeba jako monitor k přenosnému ultrazvuku. A když už nic jiného, řešíme přes telefon třeba medicínské konzultace. Osobně ve svém oboru tolik tyhle vymoženosti nepoužívám, protože se potřebuji jako chirurg pohybovat v prostředí klasického operačního sálu a mým největším kamarádem je skalpel. (smích) Ale rád fotím. Dokonce mám přezdívku Gadget man, protože mám opravdu rád různé gadgety (přístroje). Miniaturizace jednotlivých přístrojů je pro medicínu fantastický zázrak. Technologie dělá medicínu mnohem dostupnější.
Proč jste se rozhodl pro misi v Jižním Súdánu?
Já jsem se pro ni tak úplně nerozhodl. Organizace Lékaři bez hranic vlastně funguje tak, že se nás kolegové pracující v lidských zdrojích snaží přesvědčit, abychom jeli tam, kde je nás potřeba.
Výstava
|
Je pravda, že po pěti misích, které už mám za sebou, si mohu vybrat kontinent, na který se vydám, ale nikoli konkrétní zemi. Jižní Súdán prostě padl jako možná nabídka. Jednalo se o projekt v nemocnici v Agoku, který se nachází v relativně klidné zóně, přestože Jižní Súdán je v občanské válce a populace zde trpí nedostatkem potravin.
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Co se týče chirurgů, anesteziologů a dalších velmi exponovaných specializací, služba vlastně nikdy nekončí, protože pracují v rytmu 24/7. Pokud nastane stav nouze, musíme být k dispozici. Ráno vstávám třeba v 6.30, snažím se odbavit nějaké e-maily, protože z misí píšu každodenní reportáže, když ještě všichni spí a není přetížená síť. Práce v nemocnici začíná někdy mezi sedmou a osmou hodinou. Prohlédneme si rentgenové snímky z noci, někdo z nás jde přímo na operační sál, jiný prochází vizitu s pacienty. A právě na management pacientů je třeba i patnácti dalších pracovních hodin. Po předání služby noční směně ale stále zůstáváme na příjmu vysílačky.
Jak relaxujete?
Není toho moc. V Agoku je pořád 40 stupňů, i navečer, takže se vám tolik cvičit nechce. V Agoku jsme měli nataženou slack line, běhal jsem, občas jsme si zahráli fotbálek s místními, proběhli se s dětmi, zkoušeli jsme dokonce akrojógu.
Jak cesty vnímají vaši blízcí?
Už si zvykli. Jednoduché to ale není dodnes. Máme štěstí, že máme tak obrovské pochopení našich rodin, zaměstnavatelů a kolegů v práci a nakonec i té organizace, která projekty efektivně plánuje, řídí a financuje. Díky patří rodině, která je ochotná rozloučit se na dva a půl měsíce, v dnešní době genderových otázek už ne s živitelem, ale zkrátka s jedním členem té rodiny – dejme tomu otcem, mužem. Patří jim dík, že můžu dělat práci, která je smysluplná a ještě ke všemu mě baví.
Vyprávíte o svých zážitcích třeba dětem?
Vyprávím, ale já mám dvě děti už relativně starý a toho nejmenšího to ještě vůbec nezajímá, protože je mu osm měsíců. Staršímu synovi je sedmnáct, dceři dvacet a mají už vlastní život, vlastní názory. Myslím si, že mnohem lepší, než mám já. Předpokládám, že rozumí tomu, co dělám a že se i v určitém ohledu inspirovali, ale abych jim dával každodenní „nalejvárnu“, na to už nejsou zvědaví.
Kam budou směřovat vaše lékařské kroky v blízké budoucnosti?
Zatím nevím. Záleží na Lékařích bez hranic, kde bude můj profil chirurga potřeba. Vyjíždím plus mínus jednou za rok a půl, na šest týdnů až tři měsíce. Ta perioda už se blíží, ale konkrétní destinaci zatím opravdu nevím. Nemám to nijak rozjednáno a mimo jiné jsem to ještě neprobíral ani doma (smích).
Práce pro Lékaře bez hranic je podle Šebka dvojí
|