Ve chvíli, kdy dopadaly americké i francouzské bomby na Sýrii, jsem pobýval v bezpečí spisovatelské rezidence v Saint-Florent-le-Vieil. V honosné vile se narodil a ke stáru tam žil slavný spisovatel Julien Gracq. Protože byl bez potomků, z obavy, že po jeho smrti promění dům v muzeum, kde budou provádět návštěvníky mezi šňůrami obehnanými exponáty, v závěti určil, že se má stát místem vyhrazeným tvorbě a setkávání mezi živými spisovateli. Vyšlo to a do vily nesoucí jeho jméno jezdí autoři už čtvrtým rokem. Možná šlo o nějaký administrativní omyl, každopádně Gracqovu rezidenci na duben přiklepli i mně.
Co se tvorby týče, tvoří se zde skvěle, pokud se nedáte uspat pohledem z okna na šedozelené vody řeky Loiry valící se na západ k Atlantiku. Setkávání fungují jakbysmet. Já jsem rezidenci sdílel s francouzsky píšícím Angličanem Patrickem Dewdneym, který právě smolí druhý díl své heptalogie. Nevíte-li, co to je, jde o ságu o sedmi dílech (v našich malých poměrech tohle neznáme – čeští autoři si troufnou nejvýše na dílů pět). Jaký je Patrick spisovatel, nevím, ale můžu osobně dosvědčit, že je skvělý kuchař. To, co dokáže vykouzlit ze žampionů, hrášku, rajčat a kopce rýže, nebo z obyčejných těstovin, je prostě poezie!
Do konce pobytu mi zbývá týden, ale já už teď vím, že mi něco přinese. I když si nejsem jist, co by na to říkal pan
Gracq, kdyby se dozvěděl, že se v jeho domě jeden nepříliš známý český autor naučil vařit. www.martindanes.com