Knížky mladší dcera dědí po starší a před spaním neposlouchá jejímu věku přiměřená říkadla, ale Kocoura Modroočka nebo Dášeňku, protože to jsou knížky, které zrovna čteme se starší.
Zatímco prvorozenou jsme brali na hřiště a vybírali herní prvky, na které je aktuálně zralá, tu druhou bereme na hřiště prostě tehdy, když tam jdeme se starší. Trochu jsme se báli, že starší dcera bude kvůli miminku ochuzená, ale ve výsledku je to tak, že se nijak zvlášť nevěnujeme tomu miminku, prostě ho všude taháme s sebou, ono fascinovaně zírá na svou velkou ségru, téměř bez povšimnutí dělá pokroky (na které jsme u starší dcery s odbornou literaturou v ruce nedočkavě čekali) a je nesmírně spokojené.
Nevěřím, že někdo dokáže vychovávat obě děti stejně. Možná je obě stejně bezpodmínečně milujeme, ale vyrůstají v docela jiných podmínkách. Ta první si ani neprdla, aniž bychom o tom nevěděli, ta druhá si schovaná v zákrytu za ségrou celkem samostatně objevuje svět.
Už teď je jasné, že to budou dvě docela rozdílné osobnosti, i když jsou si na pohled tak ohromně podobné. Vidím na vlastní oči, že pořadí, v jakém se rodíme, ovlivňuje, jací jsme. A říkám si, že bych asi měla svojí starší ségře za ledacos poděkovat…