Asi jsem prošvihla nástup nějakého nového trendu, ale tohle jsem fakt nečekala. Celkem ještě pochopím, že jsem musela čelit tlaku nejbližší rodiny, když jsem byla bezdětná. Být single v mém věku už pomalu začínalo být nevhodné. Když se nám pak narodila první dcera, dalo nám okolí zhruba rok, než se začaly objevovat otázky na téma druhé dítě.
Nejdříve se to dělo tak zlehka, občas se někdo zeptal spíš v tom smyslu, jestli hypoteticky o druhém dítěti uvažujeme. Pak začalo otázek přibývat a vyznívaly spíš jako: Tak kdy už konečně…? Zatímco my s mužem jsme si ještě lízali rány z toho, jak nás převálcovalo první kolo rodičovství, okolí už ťukalo na hodinky a přátelsky upozorňovalo, že už je čas na další. No a pak jsme čekali druhé. Všechno bylo náročnější, my jsme byli o pár let starší a o poznání unavenější.
Porod byl opět napínavý, i když úplně jiným způsobem než ten první. A tak jsme s mužem konstatovali, že v počtu čtyř členů je naše rodina zřejmě už kompletní. (Abych citovala manžela přesněji: „Ty vole, tak tohle už potřetí nedám, na to fakt nemám nervy.“)
Jeden by myslel, že když máme dvě děti, máme už jaksi „splněno“. Ale netrvalo to ani půl roku a otázky ohledně dalšího dítěte se vrátily. Zpočátku spíš jen na půl vážně myšlené: „Tak co? Nezkusíte do třetice ještě toho kluka?“ Ptá se rodina, ptají se přátelé… Ptá se mě dokonce i gynekolog. Že prý by to určitě šlo, tak proč to nezkusit. A dětská doktorka prohlásila, že děláme tak krásný a šikovný děti, že by bylo vyloženě škoda neudělat jich víc. To je snad nějaké spiknutí za účelem vyšší porodnosti, tohleto! Prosím vás, na další dítě se mě zeptejte, až se zase pořádně vyspím.