Drazí čtenáři, astrologové, jak jistě víte, mohli jsme před nedávnem sledovat takové zatmění měsíce, jaké nebude k vidění dalších 105 let. A tak pokud nejste nesmrtelná medúza Turritopsis nutricula, velryba grónská či mořský plž Panopea generosa, byla to jediná šance vidět tuto vesmírnou parádu na vlastní oči.
Tedy, pokud vám to počasí, nebe, větry nebo okluzní fronta dovolovaly. Mě tato astronomická paráda zastihla na výletě po Itálii, kdy jsem si najednou, mezi zpěvem písně Bello Impossibile a recitováním Petrarkových sonetů, všiml, že na obloze se „cosi“ děje.
Měsíce, té naší minikuličky, někdo kousek ukousl a já – společně s Martinou Rosso – začal celé kosmické vystoupení sledovat. Na chvíli jsme se stali hvězdáři. A když vykoukl Mars, musel jsem prostřednictvím sítě Instagram zareportovat do vlasti. A co se nestalo?! Stovky zoufalých lidí, lunetiků, snivců, hvězdopravců, mléčnodráhařů a okultistů, mi začalo psát s tím, že u nich je obloha zatažená a není nic vidět! Tolik smutku pohromadě bylo i na mě, starého stoika, mnoho. Začal jsem tedy vyrábět podrobné zpravodajství o vývoji onoho epochálního zatmění a postupně ho ukládat na Instastories, na svém účtu jakubkohak10.
Byl jsem zavalen ohromujícím počtem díků, ale také novými žádostmi, například „U nás v Lounech není nic vidět, pomozte!“. Postupně se ozvaly Karlovy Vary, Plzeň, Český Brod, Frýdek-Místek, Klánovice, Litovel a mnoho dalších. Každému „postiženému“ jsem natočil speciál, který byl určitě lepší, než kdyby u nich byl ten jev skutečně vidět. Alespoň si to myslím. Ono totiž, ruku na srdce, zase takový zázrak to není – tedy pokud nejste zatmívací fanatik, náměsíčňan nebo měsícový ultras! Ti museli být u vytržení!