V srpnu 1968 odvedli tehdy nejpopulárnější československou televizní hlasatelku Kamilu Moučkovou ze studia sovětští vojáci pod namířenými samopaly poté, co nechali vypnout kamery. Prožila dramatické dny ilegálního vysílání z podzemního krytu, za pár měsíců se nad ní definitivně zavřela voda...
Vybavujete si detaily, kdy do studia vtrhli vojáci?
V hodnostech jsem se moc nevyznala, ale myslím, že jim velel plukovník. Když zhasla na kamerách červená světla, naklonil se oficír ke mně, dýchal na mě takový odporný vzduch a důrazně řekl: „Ukončit rabótu, sičas!“ Vyvedli mě ven. Vymluvila jsem se, že si potřebuji odskočit, a utekla jim přes dvůr ven z budovy. V Jungmannově ulici jsem se potkala se spisovatelem Milanem Kunderou a jeho ženou, šli jsme tam do jedné chlebíčkárny, když kolem jel náklaďák s mladými lidmi, v rukách měli zakrvácenou československou vlajku. Vyběhla jsem před auto a začala na ně hystericky křičet, ať proboha nejezdí na Václavák, že je tam zastřelí.
Bála jste se?
Víte, co je zvláštní? Že ani tehdy, ani později jsem strach neměla. Já byla jen nesmírně nas..ná.
Jakými zvuky vám zní dodnes 21. srpen 1968?
Bydleli jsme v Klimentské ulici pár metrů od tehdejšího ÚV KSČ, dnes ministerstva dopravy. Vrátila jsem se domů pozdě v noci, byla horká srpnová noc. Všichni v okolí, stejně jako my, měli otevřená okna. Od ústředního výboru zaznělo několik výstřelů, snad tři. Chvíli se nic nedělo, pak do toho absolutního ticha, které po výstřelech nastalo, začalo plakat nějaké miminko. Za okamžik se k němu přidalo další, pak další a další. Všechny ty dětičky plakaly. To je moje obrovská emoce z té doby.
Bylo vám někdy do pláče?
V těch prvních dnech a týdnech, kdy sem Rusáci vtrhli, tak ne. Jak tu ale zůstávali dýl a dýl, to jsem věděla, že je zle. První dva roky jsem si říkala, krucinál, přece nám někdo v téhle prasárně musí pomoct! Nerada to po těch letech přiznávám, ale leckdy jsem si potom pobrečela.
Přestala jste nakonec věřit, že okupanti odejdou?
Moje víra začala postupně opadávat, časem se dostavily děsné deprese. Nemohla jsem nic dělat, zakázali mi mýt i schody, když o mně vyšla v západoněmeckém časopise reportáž i s fotografií, jak klečím někde na schodech s hadrem a kýblem.
Byla jste někdy v situaci, že jste neměla peníze?
Zaplaťpánbů za Jirku Zahajského, se kterým jsem prožila krásných jednatřicet let. I když pak nakonec odešel k Janě Brejchové, byl báječný, v těch nejhorších časech se o mě a moje tři děti postaral. Dlouho kvůli mě nemohl hrát ve filmu, naštěstí se přišlo na to, že je vynikající dabér. Takže nás uživil. Samozřejmě jsme si nemohli nijak vyskakovat, ale v bídě jsme nežili. Do zpěvu a smíchu mi však za těch dlouhých jednadvacet let nebylo.
Nevyčítaly vám děti, že stačilo být jen trochu méně statečná a paličatá a bylo líp?
Ani pohledem. Přitom kvůli mě nemohly studovat. Starší Bára se hlásila na žurnalistiku, když se podívali, kdo je její máma, tak měla utrum.
Neříkala jste si, že by bylo lepší emigrovat?
Mladší Kateřina byla ten rok v Anglii jako au pair, chtěla jsem, aby se naučila jazyk. Já pak dostala nabídky jít do zahraničí, do BBC a dalších stanic, kde vysílali i česky, ale já nejsem emigrantský typ. Když už jsem si říkala, že aspoň děti by mohly odejít, už byly hranice zavřené.
Máte nějaké nesplněné přání?
Kdyby přišel kouzelný dědeček a zeptal se, co bych si přála, tak aby těch dvacet jedna roků trvalo kratší dobu. Ale když se dnes podívám za sebe, mám v životě čisto. Neudělala jsem vědomě žádnou kurvárnu, nikoho jsem nepodrazila. To je za všechny prachy.