Moje máma se stěhuje do nového bytu, a tak jsem jí přijel o víkendu pomoci. Při probírání starých a nepotřebných věcí jsem našel klenot, o který se s vámi chci podělit. Byl to dopis od pana doktora Petersena adresovaný mé prababičce k jejím 75. narozeninám. A nebylo to jen další neosobní přání, jakých v životě dostáváme stovky.
Byl to ten nejkrásnější dopis, co jsem kdy četl. Krásné a hluboké vyznání upřímného přátelství, které mezi těmito dvěma lidmi existovalo. Pan doktor prababičce psal, za co všechno si ji váží a pečlivě vyjmenovával všechny možné důvody, proč je poctěn jejich přátelstvím. Dopis plný ocenění a uznání. Po dočtení jsem jen tiše seděl v přeplněné místnosti a užíval si všechny ty drobné pocity, které ve mně psaní zanechalo.
Umíme to také? Dokážeme se blízkému člověku podívat zpříma do očí a vyznat mu v plné otevřenosti svoje emoce, které vůči němu chováme? Dokážeme ho přesně a konkrétně ocenit za všechny ty velké i drobné věci, kterých si na něm vážíme, které na něm milujeme a za které ho ctíme? Mám tě rád, protože… vážím si tě, protože…
Neschopnost být plně otevření a pravdiví nám ve vztazích škodí nejvíce. A naopak – umění pravdivě a od srdce blízkého člověka uznat a ocenit buduje pevný a fungující vztah jako máloco jiného. Až přijdete večer z práce, podívejte se svému protějšku do očí a vyjádřete mu své nejhlubší pocity a uznání. Možná budete překvapeni, kolik pozitivní energie vám to přinese. A pak si stoupněte před zrcadlo a udělejte totéž, protože sebechvála nesmrdí.