Jak jste v zámoří prorazila?
Těžko. Práci jsem dostala po mnohých neúspěšných pokusech, kde i v laboratoři se vždy nejprve ptali: Jaká je tvoje americká pracovní zkušenost? Takže už to vypadalo, že budu dělat vychovatelku dětí nebo číšnici, ale nakonec jsem měla prostě štěstí.
To znamená?
Riskli to se mnou ve studiu jménem Atlas, kde jsem vystoupala od asistenta fotografa po vedoucího. Mým nejdůležitějším zákazníkem se shodou náhod stalo American Craft Museum (dnes Museum of Arts and Design, pozn. red.), víceméně něco jako Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Fotila jsem pro ně dvacet let – ještě dnes, když jedu na Manhattanu metrem, kontroluji, jestli ve stanici na 53. ulici mají na zdi pořád fotku nějaké stříbrné vázičky, které mi kdysi pózovaly.
Co vás život v USA naučil?
Snažit se dělat všechno profesionálně. Neodbýt ani nejmenší úkol, za který třeba nejsou skoro žádné peníze. Být vždy k dispozici a nebýt nikdy nemocná. Vážit si tvůrčí svobody a oceňovat pocit volnosti. Newyorská umělecká scéna je studnicí fantastických nápadů z celého světa, nabitá neuvěřitelnou energií, která přímo podněcuje tvůrčí lidi experimentovat. Žít v ní je nesmazatelná zkušenost. Ale obecně, myslím, že nejdůležitější věc, která v člověku po letech v Americe zakotví, je tolerance. Vůči jiným lidem, jiným názorů a jiným kulturám.
Jakým aktivitám se věnujete po návratu domů?
Ředitelovala jsem Pražskému domu fotografie, několik let jsem učila na Waldorfském gymnáziu v Příbrami, kde se mi podařilo otevřít nyní velmi oblíbený předmět fotografie. Pak jsem se seznámila se společností Czech National Trust. Líbily se mi myšlenky a cíle této organizace, myslela jsem na chátrající Rožmitálský zámek poblíž svého domu a řekla jsem si, že chci udělat něco, co by změnilo situaci. Později jsem se stala ředitelkou Trustu.
O co usiluje Czech National Trust?
Stará se o záchranu kulturního dědictví. Velkým vzorem je nám britský National Trust, který už existuje více než sto let a má více než čtyři miliony členů. Pečuje o budovy, ale i o krajinu, parky, pobřeží, zkrátka o veškeré významné dědictví, jež bychom měli předat svým potomkům ve stavu, aby si ho i oni mohli užít. Součástí našich projektů jsou také Malé poklady pražských ulic, kde se pod vedením historika architektury Zdeňka Lukeše snažíme o opravu drobných zajímavých památek v Praze – příkladem je třeba obnova dvou meteorologických sloupků v Praze 1 a 6 nebo snaha navrátit repliku Gutfreundovy sochy na průčelí Škodova paláce. Kromě dědictví hmotného máme zájem také na zachování kulturního odkazu. Jedním z takových projektů je Lístek do Nového světa.
Co projekt inspirovalo?
Jde o takový minifestival – poběží od 20. září do 12. října – jenž prostřednictvím výstav, promítání, přednášek a koncertů na různých místech Prahy 1 představí neobyčejné osudy slavných i méně známých českých umělců, kteří byli nuceni odejít na počátku druhé světové války do USA a tam ovlivnili kulturní scénu.
Pokračujte...
V minulém století přicházeli emigranti z Čech do Ameriky průběžně. Ti, co utekli z politických důvodů, však dorazili ve třech velkých vlnách. První byla v osmatřicátém, druhá v osmačtyřicátém a třetí v osmašedesátém. Lístek je o první vlně a omezuje se na výrazné osobnosti české kultury. Vybrali jsme jich šestnáct – mezi nimi je samozřejmě Voskovec a Werich, Ježek, designér Ladislav Sutnar, ale i někteří méně známí, jako byl architekt Jaroslav J. Polívka, který byl blízkým spolupracovníkem slavného architekta Franka Lloyda Wrighta a pomáhal mu stavět Guggenheim Museum, či Thomas Messer – pak byl v tomto muzeu sedmadvacet let ředitelem. Anebo také Odric Royce, špičkový modní návrhář, který šil pro filmové hvězdy a chotě prezidentů.
O co vám šlo především?
I u opravdu slavných osobností nejsou často známé jejich dobrodružné příběhy, jimiž si museli projít. Chceme je ukázat především z lidského hlediska. Není to projekt, který by měl vážně vědecky reprezentovat profesní činnost, ale jde o jejich osudy, snahu zakotvit v nové zemi. Je to o jejich aktivitách proti nacismu i o tom, jak pevné, téměř nezničitelné byly jejich vazby k domovu.