„Někdy jde o opravdové hrůzy. To nejmenší je, kdy žebrají různá individua za pomoci psů nebo koček, které, aby jim neutíkali, nadopují léky na uklidnění,“ říká v rozhovoru pro deník Metro Janišová.
Co obnáší vést spolek pro ochranu zvířat?
Zejména vedení útulku, především shánění peněz na jeho provoz, což je přes sto tisíc měsíčně. Dále přijímání a umisťování koček, spolupráce s veterináři, shánění krmiva a podobné provozní věci. Kromě toho se na mě obracejí lidé s případy týraných zvířat nebo třeba když někdo přijde o bydlení, má kočky a neví, kam s nimi. Také jsem už ale řešila situaci, kdy někdo zazdil kočky v technickém podlaží, nebo případ kotěte uvízlého v motorové části autobusu.
Jak jste se k této profesi dostala?
Před řadou let jsem byla jako zcela nezkušená chovatelka najednou postavena před situaci, že jsem najednou měla dvě koťata. Chtěla jsem se poradit s odborníky, a tak jsem se dostala k lidem z Pražského spolku ochránců zvířat. Za to, že mi poradili, jsem slíbila, že jim občas pomohu. A z toho „občas“ se postupně vyvinula neustálá spolupráce.
Jakou největší výzvu jste v poslední době v souvislosti se zvířaty řešila?
Právě ono zmíněné kotě v autobusu. Upozornila mě na ně mailem nějaká cizinka, která bydlela v hotelu, kde autobus parkoval. Ale napsala mi jen, že tam zoufale křičí kotě, a poslala fotku. Zapomněla zmínit, který je ten hotel. Abych to zkrátila: nakonec se mi podařilo vypátrat hotel, cestovku a pak i číslo na řidiče. Ten ale neměl vůli to řešit, až po mých vyhrůžkách, že podám trestní oznámení a sdělím to jeho zaměstnavateli, začal spolupracovat. Pak jsem poprosila o pomoc jednu naši úžasnou členku, která shodou okolností bydlí kousek od hotelu. Ta zavolala hasiče, hasiči rozebrali kryt motoru, vyndali kotě a ona je převezla do péče organizace Bez maminky, se kterou v takových případech spolupracujeme. Bylo to vážně napínavé.
Jaký si myslíte, že mají Češi a Pražané vztah ke zvířatům?
Myslím, že se v poslední době čím dál více rozevírají nůžky mezi na jedné straně lidmi, kteří zvířata milují, a na druhé straně těmi, kdo je nenávidí nebo jim ubližují pro zábavu či z lhostejnosti. A dějí se někdy opravdové hrůzy. Vrcholem jsou lidské zrůdy, které si berou odložené kočky a malé psíky a prodávají je organizátorům psích zápasů, aby je bojoví psi před zápasem mohli roztrhat a tím se správně nabudit. Nebo myslivci, kteří kočky používají jako tréninková zvířata pro lovecké psy – tak zvané zkoušky ostrosti. S tím a lecčím dalším se snažíme bojovat. Bohužel ale, ačkoli zákon na ochranu zvířat není úplně špatný (ale dobrý ještě také ne), vůle orgánů, jako policie a podobně v rámci zákona zvířata chránit, je většinou mizivá.
Myslíte si, že by bylo dobré zavést například také povinné kastrace koček a psů kromě oficiálních chovných stanic?
Myslím, že pokud by to bylo stanoveno jako povinnost, stejně by se jí lidé dokázali vyhnout už z finančních důvodů. Naopak by stát měl zavést plošné kastrační programy, s tím, že by kastrace hradil. A třeba by mohly být zřízeny mobilní veterinární ordinace, které by v rámci tohoto programu objížděly menší města a obce. Tím by se eliminovalo dodnes bohužel stále běžné, ač zcela nezákonné topení narozených koťat a štěňat.