Možná jste se dočetli i to, že na vině je částečně Facebook. Že jeho algoritmy jsou nastavené tak, aby nám ukazovaly to, co chceme vidět. Něco na tom bude. V posledních měsících, kdy permanentně zažíváme předvolební kampaň, jsme si každý mohli všimnout, jaké informace z jakých zdrojů se k nám dostávají. Troufám si říci, že pokud bychom dali vedle sebe facebookovou „zeď“, tedy jakýsi obraz mysli, voliče SPD a voliče Strany zelených, popřípadě voliče Miloše Zemana a Marka Hilšera, tak – za předpokladu, že půjde o lidi, kteří dávají aktivně najevo, co si v oblasti politiky myslí – dojdeme k závěru, že tito lidé žijí ve zcela odlišných vesmírech. Pak bychom k těmto lidem ale zašli na návštěvu a zjistili, že oba žijí ve stejném paneláku na Proseku. Nebo v Malešicích? Nebo v činžáku na Žižkově? To je asi jedno. Na všechna tato místa jednou začas zavítám a povídám si venku na ulici s lidmi. Od roku 2013 totiž chodím po Praze, náhodně lidi oslovuji, fotím je a úryvky hovorů s nimi zveřejňuji na blogu zvaném Humans of Prague, lidé Prahy.
Ve svých příspěvcích jsem přítomen „jen“ jako tazatel, dávám prostor k vyjádření lidem, se kterými mluvím. Někdy je to babička, jež o samotě dožívá na sídlišti, jindy vysokoškolák, který se stále vnitřně vyrovnává se šikanou, kterou zažil na základce, nebo šedesátník, co chodí po brigádách, horko těžko vydělává na zvyšující se nájem a s nostalgií vzpomíná na 80. léta, kdy pracoval ve velkém státním podniku.
To je, co mě v hovorech s lidmi zajímá – ne jejich názory na obecná témata, které má málokdo opravdu promyšlené a vyargumentované, ale osobní zkušenost. To, co prožívají a prožili a jakým způsobem si to sami vykládají. Mnoho lidí mou nabídku samozřejmě odmítne, ne každý je ochotný mluvit s neznámým člověkem o svém životě. Ale když se to občas podaří, když mám pocit, že jsem se o daném člověku něco důležitého dozvěděl a dal mu šanci se něco dozvědět i o sobě, tak je to zvláštně povznášející pocit. Mnohdy vyplývá i z vědomí, že kdybych neudělal první krok, pravděpodobně bych s tím člověkem takto osobně nikdy nemluvil.
Tomáš Princ
|
Moje činnost má jistě své limity a paradoxy, například ten, že mé příspěvky lidé sledují opět skrze ten proklatý Facebook. V tomto případě však snad alespoň trochu funguje jako prostor, kde se mohou lidé s různou životní zkušeností setkat.
Každopádně jsem vděčný, že ty tisíce hovorů, které jsem s lidmi v pražských ulicích absolvoval, mne dovedly k pocitu, že ony zdánlivě propastné rozdíly mezi různými skupinami naší společnosti můžeme ve vlastním životě překonat. Tím, že se budeme zajímat o lidi, kteří žijí okolo nás, a tím, že se náš zájem nevyčerpá u otázky „koho volíte?“, třeba zjistíme, že přestože máme různé představy o tom, jak by to měla společnost zajišťovat, všichni toužíme po stejných věcech: po lásce, porozumění a bezpečí. To by nebyl špatný začátek. Dovoloval by totiž nahlédnout, že to, co nás obklopuje a od sebe dělí, jsou skutečně jen bubliny. A ty přece vždy po chvíli splasknou.
