Láska k tramvajím se přetavila v jejich focení, dokonce o nich napsala knížku. A později k fotografování tramvají přidala i mapování starých továren v Praze i po celé republice.
Určitě jste chtěla být řidičkou tramvaje, že?
Na tramvajačku jsem se hlásila, ale nevzali mě kvůli mým dioptriím. O tramvaje se zajímám už od čtrnácti let. Tehdy mě zaujala jedna zelená s reklamou na mýdlo. Tím to začalo. Bylo mi divné, že nejezdí jen po jedné trase, neznala jsem systém jejich nasazování. A tak jsem napsala dopis do jedné vozovny. Kupodivu mi odepsali, všechno vysvětlili, jak se tramvaje vypravují na jednotlivé linky, a dokonce poslali knížku o tramvajích. Od té doby jsem pátrala po všem, co se tramvají v Praze i jinde v Česku týká.
Kde všude jste hledala informace?
Většinou jsem psala právě do vozoven. Takhle jsem se třeba seznámila s vedoucím vozovny v Praze-Strašnicích, pozval mě a celou rodinu, všechno nám ukázal. Pak jsem tam za ním občas chodila. On vždycky všem zavolal, že tam přijde slečna s foťákem, že je poučená, jak se má chovat, aby někam nespadla a něco ji nepřejelo. Mohla jsem si všechno vyfotit, zeptat se na cokoli a byla strašně šťastná.
Fotíte na klasický fotoaparát a filmy. To se dnes už moc nevidí.
Koupila jsem si kdysi v bazaru starou Praktiku se základním objektivem. Na filmy fotím proto, že se domnívám, že přetrvají déle než digitální snímky.
Kolik jste toho už nafotografovala? To musí být desítky tisíc fotek.
Kdysi jsem si každou fotografii po vyvolání popsala a očíslovala. Když jsem dospěla k číslu třicet tři tisíc, tak jsem s tím skončila. K dnešku mám něco kolem devíti set barevných negativů.
Který je váš nejvzácnější snímek?
Zřejmě tramvaj T3 s provozním číslem 6124. To byla svého času nejstarší dochovaná tramvaj tohoto typu, která ještě v Praze jezdila. Laik to nepoznal, ale já věděla, co je ta tramvaj zač. Taky proto jsem jí věnovala jednu kapitolu v knížce, kterou jsem o tramvajích napsala. Vydala jsem si ji jen pro sebe v pár exemplářích, vlastně jako fotoknihu s textem. Tam jsem se ze všeho, co mě k tramvajím táhne a co nich vím, vypsala. Kromě fotek je to pak stará sedačka z T3, ještě bez toho vybrání v opěradle. Tyhle sedáky se vyráběly do roku 1965, já ho našla v bývalém areálu ČKD, který se tehdy v Praze boural.
Vy fotíte tramvaje po celé republice. Kde je to pro vás nejzajímavější?
V Praze je velký provoz, tady se tramvaje nejlépe fotí na samostatných tratích, třeba v Modřanech. Jinde mi překážejí auta nebo lidé. Mám ráda Olomouc, tam je provoz menší. Tramvaj vidíte zdálky, můžete se v klidu připravit a pak už stačí jen – cvak.
Jak se dostáváte k zrcátkům, tabulím, blinkrům a dalším kouskům ze starých tramvají?
Něco je z vrakovišť a sběrných surovin. Například jsem jela jednou vlakem přes Kolín a tam viděla tramvaj určenou k sešrotování. Tak jsem vystoupila, nafotila ji – třeba takhle se člověk dostane k takovým věcem. Něco jsem dostala oficiálně i papírem z dopravních podniků, když likvidovali staré díly. Mám třeba kompletní dokumentaci tří typů RT 6, pražský dopravní podnik je vyřazoval z provozu, vyhazovala se i jejich dokumentace. Jeden nadšenec z pankrácké vozovny mi je pak daroval.
Vy ale nefotografujete jenom tramvaje. Máte taky spoustu podrobné fotodokumentace starých továren z celé republiky.
To odstartovalo v roce 2002, kdy jsem natrefila v Metru na článek o bourání areálu ČKD v Praze-Vysočanech, kde dnes stojí O2 arena. Tak jsem tam jela, že si to jen vyfotím na památku. Jenže jsem ještě neuměla moc fotit, některé snímky se nepovedly. Zašla jsem tam podruhé, pak jsem fotila pravidelně, jak stará továrna mizí. Později jsem začala hledat industriální objekty, které pustnou nejen v Praze, ale i jinde po republice. Mám sbírku nejrůznějších textilek z východních Čech, ráda jezdím za tramvajemi i industriálem do Liberce a severních Čech obecně. Samozřejmě jsem nemohla nenafotit Ostravu a okolí. Fotím ale nejen to, co už nefunguje. Zaznamenávám i to, kde se ještě pracuje.
