Co je pro vás improvizace?
Životní postoj, být otevřený tomu, že se vám mohou dít chyby a z těch chyb se učíte. Zároveň že dokážete přijímat nabídky, které do života přicházejí, umíte je identifikovat a nějakým způsobem rozvést. Díky tomu je život dobrodružnější. Ale když o dobrodružství nestojíte, tak umíte říct ne. A tohle všechno přináší sebevědomí a štěstí do života.
Učíte lidi chybovat?
V podstatě ano, ale trochu jinak. Učím je si znovu hrát tak, jak to uměli dávno jako děti. Když jsme se něco chtěli naučit, hráli jsme si s tím, jako třeba s jazykem. Ze žvatlání vylezla spousta patvarů, kterým se smějeme do dneška. Během improvizace vznikají podobné patvary, které jsou zábavné jak pro hráče, tak pro publikum.
Máte pocit, že si jako dospěláci už nechceme hrát?
Důvody, proč si nechceme hrát, jsou různé. Třeba strach z toho, že jsme dospělí, takže bychom neměli, to je přece jen pro děti. Nebo jsme v nějakých pracně vybudovaných zajetých kolejích, které nám dávají bezpečí a jistotu, a bojíme se, abychom svůj systém nerozbili. Jenže to nás potom blokuje, snažíme se mít vše pod kontrolou a stoprocentní kontrola znamená stoprocentní blokace. Pokud dáváme všechnu sílu do obrovské kontroly, vezme nám to tolik energie, že nám nezbyde chuť si hrát.
A co děti?
Bylo by skvělé, kdyby se dostala improvizace do školství, na čemž chceme pracovat. Nechceme říkat učitelům, že něco dělají blbě, ale inspirovat je, jak hledat cesty ven ze stereotypu látky, kterou třeba učí 20 let. Myslím, že učitelé dělají záslužnou a nedoceněnou práci. Občas dělám workshopy pro mládež a vím, jak je těžké mladé lidi vtáhnout do hry, udržet jejich pozornost. Chtěli bychom proto učitelům pomoct objevit, jak učit jiným způsobem, a vytvořit bezpečnější prostředí, ve kterém budou moci experimentovat. Ne že žáci něco udělali jedna až pět, to není bezpečí, to je čekání na chybu, za kterou přijde trest. Dobrý lektor je pro žáka průvodcem, má co předat a inspiruje.
Tyto principy zavádíte také do firemního vzdělávání. O co jde?
Dlouhodobě improvizaci používáme jako nástroj ve firmách, který pomáhá vytvářet firemní kulturu, týmovou otevřenost, rozvíjí chuť objevovat, což je cenná vlastnost, protože vede k inovaci a posunu dál. Improvizace celkově pomáhá vytvořit bezpečnější prostředí. Firmy právě učíme, jak pracovat s chybou, se změnami nebo s rozvojem svých zaměstnanců. V týmu se lidé učí lépe komunikovat. Každá situace je jiná.
Jak to funguje v praxi?
Když se třeba manažer bojí nějaké změny, tak ho provedu improvizačními cvičeními, kde si tu změnu zkusí. A pak začneme identifikovat, čeho se na té změně doopravdy bojí a jak s tím může pracovat, což je v podstatě zážitková pedagogika, což znamená, že vzniká zážitek, nějaké ponaučení, se kterým se pak dál pracuje. Občas třeba manažeři nedokáží vyjádřit své pocity, protože je na ně kladen velký tlak, vedou týmy a nemohou si dovolit nechat se strhnout emocemi. V tu chvíli jdeme v rámci koučingu více do impra, kdy se dostaneme skrze propojení hlavy a těla do stavu, kdy si vůbec dokáže přiznat, že se mu něco jako emoce odehrávají a že by se s nimi chtěl naučit pracovat a vyjadřovat je.
Proč je důležité na sobě takto pracovat?
Je to naší součástí, a když to nevezmeme do hry, tak nás to někdy dostane. Někde jsem četl, že podobnost slov emoce a nemoc není náhoda. V okamžiku, kdy s nimi nejsme schopni pracovat a potlačujeme je, tak se to v budoucnu potom projeví v nemocích. Ale nejsem doktor a nechci do toho fušovat. Jen mám tuto zkušenost na svém vlastním těle.
Kdysi jste v rozhovoru řekl, že prodáváte drogy. Co jste tím myslel?
Když si impro zkusíte a proniknete do ní, třeba na našich kurzech, tak vám dá velmi často volnost. Spousta lidí takovou volnost v životě moc nezažívá nebo nikdy nezažila. Zároveň je kolem vás spousta zajímavých lidí, takže se těšíte na další setkání za týden. Náš impro semestr běží 13 týdnů, během kterých si účastníci vybudují takovou závislost, která končí raušem v podobě závěrečného představení, ze kterého pak žijí ještě další týden. A pak si uvědomí, že je pauza, že už další týden hodina není, takže si začnou s lidmi ze skupiny psát, že se chtějí vidět, začnou se setkávat mimo a touží po něčem dalším, nějaké další dávce. Původně jme vytvořili program jen pro jeden semestr, jenže pak jsme museli přidat druhý, třetí level, lidé chtěli pokračovat dál, takže pořád vymýšlíme další možnosti, jak se mohou oni i my rozvíjet.
Čím to, že bez toho nemohou žít?
Kdybych měl odpovědět marketingově, tak řeknu, že zažijí otevřenost mysli, bezpečí, to, že dokáží být kreativní, dokáží si věřit, bez problému prezentovat, spolupracovat a podobné věci. Ale s tím se nedá ztotožnit. Každý přichází s něčím jiným a odchází s jiným zážitkem. Ty nejsilnější věci, protože hodiny probíhají ve skupině, jsou poznání, že můžete důvěřovat, udělat chybu, dovolit si být trapný. Objevíte i to, že nemusíte sebe a svět okolo brát tak vážně.
Co přinesla tato práce vám?
Smysl. Chtěl jsem vytvořit něco pro lidi, aby se mohli rozvíjet, zároveň jsem chtěl dělat kulturu, ale taky za to být zaplacený. A aby to, co dělám, pomáhalo lidem a společnosti, protože sociální odpovědnost je jedna z mých hodnot a je pro mě důležitá. V jednu chvíli se všechno propojilo a vznikla Škola improvizace.
Strážce streamu
