„Nejčastěji opravuji provozní závady. Kolegové si mě spíš hýčkají, než aby si mě dobírali,“ svěřila deníku Metro příjemná blondýnka.
Do týmu největšího pražského dopravce vás kolegové přivítali v červenci. Jak si zvykáte?
Musím říct, že je to fajn. Jsem zvyklá pracovat rukama, předtím jsem dělala v leteckém průmyslu. Autobusy, na kterých dělám v současnosti, jsou v lecčems podobné.
Jak se člověk dostane od letadel k autobusům?
Upřímně řečeno, mě štval tamní kolektiv. Vozil se po mně šéf, nebylo mi tam dobře. Teď je moje situace mnohem lepší.
Na směně, kterou míváte každý den od šesti od rána, pracujete s kolegou. Jste dobrý tým?
Můj kolega je zároveň můj přítel, takže doufám, že ano. Pracovali jsme spolu už v Letňanech na letišti, proto víme, co od toho druhého můžeme pracovně čekat.
Není občas složité, když jste spolu celý den v práci a pak ještě doma?
Vůbec ne. Za ty roky, co se známe, umíme pracovní a soukromý život oddělovat. Jinak by to ani nešlo, časem se to naučí každý.
Jaké části autobusů nejčastěji opravujete?
Většinou spravujeme škody po vandalech. Umakart je tedy náš denní chleba. Jsou z něj totiž udělané stěny a stropy. Pokud je tedy někdo počmárá, musí se často měnit celé pláty.
Kloubovým autobusům mohou také praskat rámy či se zasekávají dveře...
Ano. Na dveře máme dokonce speciální školení, upravujeme vačky a staráme se o to, aby se obě křídla otevírala pokud možno synchronně. K tomu pomáhá úprava tlaku ve vzduchových válcích.
Jste ve vozovně Kačerov jediná žena?
Ano, ale nemám pocit, že by na mě někdo kvůli tomu koukal skrz prsty. Práci myslím odvádím dobře, a to je nejdůležitější.
