„Před dvaceti lety jsem se svěřil malířce Adrieně Šimotové, že obdivuji Rittsteinovo dílo. Ta zareagovala: Tak mu zavolej, on je normální kluk,“ popisuje začátky spolupráce obou osobností Mach.
„Postupem času začal chodit častěji, a dokonce se hlásit i na různá stěhování, protože si chtěl prohlédnout všechny obrazy. Přitom si je i fotil. Při přípravě této výstavy byl tak jasnou volbou – jako jediný věděl i to, na které hromadě se který obraz nachází,“ dodává v rozhovoru pro deník Metro Rittstein.
Jaké byly vaše první společné pracovní začátky?
Petr Mach: Když jsem před deseti lety začal pořádat výstavy v Galerii Dolmen, začal se náš vztah umělce a jeho fanouška profesionalizovat. Po několika mnou připravených výstavách jiných autorů, doprovázených publikacemi, Rittstein uznal moje výstupy za dostatečně kvalitní a začal mě zvát ke spolupráci. Tu napsat text k výstavě, tu pomoci s knihou, šlo to postupně.
Michael Rittstein: Naše spolupráce krystalizovala. Panu Machovi jsem postupně předával i tu komerční stránku věci. Návštěvy sběratelů a kupců v ateliéru jsou mnohdy náročné, pokud nepřijdou s konkrétní představou. Když pak někdo takový přijde a ukážete mu toho víc, než snese, je potom úplně rozhozený, žádá další a další věci a je stále zmatenější. Z takových návštěv jsem býval špatný dva dny dopředu i dva dny po nich. A právě i o to se stará pan Mach.
Kdy vás napadlo jít společně do výstavy?
Petr Mach: Na přelomu let 2007 a 2008 měl Michael retrospektivní výstavu v Národní galerii. Tehdy jsem se ho ptal, jestli v jeho věku není pro retrospektivu příliš brzy a jestli lze vůbec v Česku vystavit na ještě prestižnějším místě. Bez zaváhání odpověděl: K sedmdesátinám lze udělat výstavu v Jízdárně Pražského hradu, pokud se toho člověk dožije. V tomto směru se vyjadřoval opakovaně. K velkému údivu nám byl po čase termín přidělen.
Michael Rittstein: O prostoru Jízdárny jsem uvažoval již delší dobu. Je totiž ideální zvláště pro velké formáty. Před dvěma lety jsem si uvědomil, že jsem to možná prošvihl, jelikož takové výstavy se připravují tři čtyři roky dopředu. No a ono to pak klaplo.
Jsou pro vaši spolupráci podobné situace typické?
Petr Mach: Typický je hlavně otevřený dialog, ironické pošťuchování, ale také společný tlak na kvalitní výstupy. Oba se cítíme být v jádru rockery a v tomto duchu se nesou naše setkání pracovní i přátelská.
Michael Rittstein: Přesně tak. Já jsem přece jen o něco starší než pan Mach, když tedy něco děláme spolu, tak navrhuji a on doplňuje nebo věci uvádí na správnou míru. Já jeho názor respektuji, přesvědčil jsem se o tom, že mívá často pravdu.
Je něco, co vás ještě na druhém dokáže nepříjemně překvapit?
Petr Mach: Všichni umělci mě i po více než dvaceti letech osobních setkávání překvapují svými rozmary a proměnami nálad, kdy se zmítají mezi pochybami o svém díle a pocity výjimečnosti. V tomto směru se Mistr Rittstein nijak nevymyká.
Michael Rittstein: Možná v budoucnosti. Pan Mach je trochu upovídaný, možná někde něco „prokecne“… Pak bych mohl být překvapen.
Hádáte se někdy?
Petr Mach: Nikdy jsme se nepohádali. Své nedostatky navzájem tolerujeme, a jen díky tomu můžeme i po 21 měsících stresových příprav této výstavy vyrazit na kamarádské pivo.
Michael Rittstein: Nějak to tak spolu probíráme. Já nesnáším hádky.
Jaký je váš nejoblíbenější exponát?
Petr Mach: Respektuji celou tvorbu, ale mým nejoblíbenějším obdobím jsou roky 1975–1993, tedy energií nabité expresivní malby se sociálními náměty, z nichž mnohé vyzařují existenciální napětí. Z výstavy je to například Rodina po chřipce, Svépomoc, Na štangli, Aktuality, Konec vysílání, Lokální historka nebo Sekáči.
Michael Rittstein: Na výstavě je hned několik kójí, každá z nich má odlišný charakter. Vždy jsou to mí oblíbenci z různých období. Ale nedá se říci, že bych nějaký z nich preferoval.
Jak jste jednotlivě ovlivňovali podobu expozice?
Michael Rittstein: Pan Mach mi například navrhl, že by tady rád viděl nějaký konkrétní obraz a já jsem řekl: dobře. Respektuji to a takového člověka potřebuji. On mi do hlavy nevidí. Když jsem si navrhl paneláž, už jsem měl představu, co tam bude. Musel jsem ho s tím seznámit. Poté přišel architekt, který to nakreslil do plánu.
Petr Mach: Většinu mé energie spotřebovávalo řešení praktických problémů, jako bylo napsání a sestavení knihy k výstavě, vyjednávání zápůjček obrazů od více než 30 majitelů a nekonečný řetězec organizačních jednání.
Výstava Ve vlnách začala před týdnem. Skončit má 5. ledna příštího roku. Jaké jsou dosavadní reakce návštěvníků?
Petr Mach: Reakce jsou zatím velmi pozitivní. Několik lidí nám sdělilo, že se obávali strojenosti a oficialit, ale o to víc byli překvapeni pohodovou nevázanou atmosférou.
Michael Rittstein: Zpětná vazba je prozatím výborná, ale vždy se něco najde… Já sám mám rád protichůdné tendence, protože určují můj duchovní prostor. Také očekávám slogan „Starý megaloman prohrál souboj s časem“.
Proč by měl na výstavu zaskočit běžný čtenář deníku Metro?
Petr Mach: Protože si neumím představit, že bude Rittsteinovo dílo někdy znovu představeno v tak velkém a náročně sestaveném rozsahu. Navíc pro jeho obrazy nenajdete v Česku lepší prostor. Proto neváhejte!
Michael Rittstein: Malíř nemůže lákat na vlastní výstavu. Dělám, co můžu – asi tak.
