Zalitovala jste někdy, že jste šla s tak soukromou věcí na veřejnost?
Určitě ne, naopak za to rozhodnutí nepřestávám být ani po pěti letech vděčná. Díky němu se ke mně připojili další studenti, vytvořila jsem organizaci, která má za sebou padesát tisíc vyškolených lidí, pětačtyřiceti z nich jsme přímo zachránili život, mnohým dalším ho změnili k lepšímu. Svou vlastní zkušenost s nemocí vnímám jako jeden z největších darů, jaký mi byl dán. Navedla mě na cestu, kterou považuji za správnou. Cítila jsem, že se tu o těchto tématech musí veřejně mluvit, vnímala jsem to jako svoje poslání. A nejlehčí je odpíchnout se od životního příběhu, ten si přečte každý. Tak holt celá republika ví, že mám jenom jeden vaječník!
Jaká etapa vašeho života s rakovinou pro vás byla nejtěžší?
Na začátku si říkáte: Proč právě já?! Starám se o sebe, jím zdravě, jsem sportovec, žiju jako normální mladý člověk. Potřebovala jsem dostudovat školu, byla jsem čerstvě zamilovaná, chtěla jsem prostě být zdravá… Nicméně úplně nejtěžší pro mě bylo říct o nemoci rodině, postarat se o své blízké, aby se s tou zprávou naučili žít, protože jsem věděla, že se samozřejmě budou trápit.
Jakou největší chybu podle vás dělá nejbližší okolí vůči lidem s diagnózou rakoviny?
V mnoha případech se ta nemoc stane v rodině tabu. Padne diagnóza a rodinní příslušníci nevědí, jak mají s nemocným mluvit. Častokrát právě u takových momentů asistujeme, protože to nejhorší, co můžete udělat, je snažit se zamést rakovinu pod koberec. Tím se svému příbuznému jen vzdálíte. Přitom diagnostikovaným většinou nedělá problém bavit se o všem a na rovinu. Radíme jednoduše se zeptat, co by dotyčný od vás potřeboval. Aby věděl, že tu pro něj jste. I když se v tu chvíli třeba chce spoléhat jen sám na sebe.
Kateřina Vacková
|
Přemohla vás někdy beznaděj?
Můžu říct, že to se nestalo. Bylo mi dvaadvacet, jak jsem říkala, měla jsem nově kluka, chtěla jsem se stát lékařkou a postavit vlastní porodnici, těšila jsem se na svůj první výjezd přes Erasmus, měla jsem před sebou spoustu plánů, chodila do školy, do práce, takže na beznaděj nebyl čas. Myslím, že spousta pacientů to má stejně. Jasně, přicházejí slabé chvilky, ale nad nimi chcete zvítězit. Vzdává to málo lidí.
Napadá vás něco, co jste nechtěla v té době od druhých slyšet?
Byla jsem typ pacienta, který chtěl, aby ho okolí bralo normálně. Takže jsem otevřeně řekla: Tohle mě potkalo, byla jsem na operaci a myslím, že se vyléčím. Následovalo typické obcházení kolem horké kaše, ale jakmile jsem všechny ubezpečila, že se mě můžou ptát opravdu na cokoli, zajímala je toho spousta a mně nevadilo jim odpovídat, protože v té době už jsem byla rozhodnutá založit Loono.
Jaké to pro vás coby studentku medicíny tenkrát bylo, začít se učit klepat na dveře kanceláří velkých bossů s nataženou rukou a kolikrát být z těch dveří vykázána?
Pořád se stává, že nám někde řeknou ne, ale já si to neberu osobně. Třeba už podporují jiný projekt nebo nejsou naladěni na naši notu, to je v pořádku. My hlavně nenatahujeme ruku, nechodíme si pro almužnu, my jsme pro naše donátory partnerem, snažíme se o vyvážený vztah. Za jejich příspěvek jim vyškolíme zaměstnance, a navíc se stávají součástí naší mise. Nejdeme cestou natažených rukou, prodeje přívěsků u metra, čímž se nechci nikoho dotknout, jen tohle zkrátka není náš styl. Od začátku dbám na to, aby bylo patrné, že ctíme byznysovou etiku, naše profesionalita začíná u perfektních podkladů pro první schůzku a končí u transparentnosti finančních toků. Tak podle mého vypadá budoucnost neziskového sektoru, jak ho dělají mladí lidé. Z některých kruhů je pořád slyšet, že neziskovky jsou černá díra, což odmítám, protože já řídím Loono jinak. Zpravidla o sobě ani nemluvíme jako o neziskovce, my jsme projekt, hnutí, mladá vlna, které tu o něco jde. Snažíme se vydělat si půlku peněz sami pořádáním workshopů pro firmy, e-shopem na našem webu, prostě do toho šlapeme, aby nás nezastavil jeden zpožděný grant.
Kateřina Vacková
Co jste musela nastoupené cestě v životě obětovat?
Víte, já jsem od svých osmnácti let zvyklá pracovat. Vedle studia jsem vždycky chodila do práce, takže jsem se musela naučit toho do jednoho dne nacpat víc než mnozí ostatní. I při Loonu jsem stihla sportovat, vyjet na dva Erasmy a stáž na Harvardu, být s rodinou. Nevidím tedy zpětně nějakou oběť. Dobře, obětovala jsem spoustu víkendů, těch ale nelituji. Když dneska jdu na jednání s člověkem, za kterým stojí třeba několik vybudovaných firem, vím, že si umí představit, co jsem si odmakala, a to mi dává obrovskou kredibilitu. Přitom jsem si udržela zdraví, což je pro mě hlavní, pořád mám milující rodinu, své kamarády, zájmy a ještě se mi do budoucna otevírá spousta dveří. Ale tohle všechno si uvědomíte až časem.
Jak vás Loono změnilo?
Byly to skoky. Začínala jsem úplně sama, na konci prvního roku jsme byly dvě, pak čtyři, druhý už nás bylo patnáct, následně padesát. Dneska je na nás napojených sto padesát lidí v pěti městech, šest lidí jsem zaměstnala na hlavní pracovní poměr. Stát se zaměstnavatelem je obrovská zodpovědnost. Jestli vás něco opravdu posune, pak je to vedení lidí. Musíte je najímat, občas propustit, komunikovat s nimi, častokrát to uděláte špatně a nezbývá vám než se chytnout za frňák, děláte chyby společně s nimi. To člověka hodně změní… Právě se připravuji k dalšímu skoku. Předám svou pozici výkonného ředitele v Loonu někomu jinému a těším se na novou roli ambasadora. Vidím, že tu po mém boku vyrostli lidé, kteří dokážou provoz a růst firmy řídit daleko rychleji, netáhnou se s balvany z dob začátků jako já. Jsem ráda, že se mi podařilo si to všechno srovnat v hlavě, udělat ten krok a přiznat si, že je tu někdo, kdo bude na mém současném místě větším přínosem. Chci, aby nový ředitel uspěl, protože potom uspěju i já a budu moct navázat něčím dalším. Doporučila bych to všem „žábám na prameni“.
Pět let se v Loonu dennodenně věnujete prevenci a zdravému životnímu stylu. Jak tato témata pronikají do vašeho soukromého života? Umíte si přiznat nějakou profesní deformaci?
Myslíte třeba, jestli ode mě kamarádi poslouchají, aby přestali kouřit? Bývaly doby, kdy jsem v tom byla militantnější, teď už taková nejsem, i když zrovna kouření mě opravdu trápí a považuji ho za naprostou zbytečnost. Jasně že si uvědomuji, jak mě můj obor ovlivňuje, ale abych neustále vysílala své blízké na testy a prohlídky, to ne. Ani to není třeba, protože všichni sledují moji práci, čtou si na stránkách Loona, koukají na naše videa, jsou zkrátka „nakažení“ už jen tím, že mě znají. Navíc se pohybuji v komunitě lidí, kteří přemýšlí stejně jako já, rodiči počínaje a konče kamarády, vesměs samými sportovci. Nicméně pár jich stále kouří, na nich budu muset ještě zamakat.
Před vámi bych se skoro bál si zapálit…
To byste měl! Ba ne, troufám se ozvat jen u lidí, které znám a na kterých mi záleží. Jako lékařka vím, co všechno kouření vyvádí s tělem, a je mi líto, když se někdo takhle nesmyslně, dobrovolně ničí.
Jak to probíhalo v dobách, kdy jste byla radikálnější?
Každému, kdo si přede mnou zapálil, jsem vyjmenovávala všechna rizika. Třeba ne hned u stolu v restauraci, ale druhý den jsem mu je vypsala. Kouření nejčastěji spojujeme s rakovinou plic, jenže vedle ní způsobuje celou řadu dalších závažných onemocnění, o kterých se zase tak moc nemluví. U žen se například významně podepisuje na neplodnosti. Tohle všechno ode mě moje kamarádky kuřačky samozřejmě dávno vědí.
Jakým prohřeškům se neubráníte vy?
Mám moc ráda slané preclíky.
Vy jste mi ale hříšnice!
Občas se přinutím si z nich alespoň oloupat sůl. Nebo miluju tvarohové nanuky, i když je mi jasné, že vedle tvarohu je v nich také hodně tuku, ráda chodím na grilovačky… Nejsem až tak upjatá, užívám si život, ovšem všeho s mírou. Střídmost mi v tomhle přijde důležitá. Stejně tak vím, že musím spát osm hodin denně nebo pětkrát do týdne cvičit, protože mi to dodává energii. Každý výkyv z tohoto režimu hned cítím. Nemám teď pochopitelně na mysli preclík nebo nanuk, ale pokud se nakupí práce, musím zůstat dlouho vzhůru a tak podobně, snažím se to pak rychle vrátit do rovnováhy. Abych mohla být oporou svým kolegům. Vyčerpaná bych jim byla k ničemu a nefungovalo by to, jak má. Nám všem je zodpovědný životní styl vlastní. Nikdo z nás nekouří, všichni si nosíme do práce krabičky se zdravými svačinami, na žádném ze stolů v kanceláři neuvidíte stát lahev coly, kafe se tu sice pije, ale vyváženě. Jednou z našich hodnot je, že co hlásáme, to taky žijeme.
