Vyrážíte na turné po klubech, na co se mohou fanoušci těšit?
Za dvacet let, co aktivně tvořím, jsem udělal písničky na deset alb. Tak jsme je postavili chronologicky. Na začátku bude medley (směs úryvků z hitů – pozn. redakce) z písní Zejtra mám, Černý brejle, Je v mý hlavě, Poslední dobou. Těch deset alb bude vždy zastoupeno několika písničkami. Udělali jsme to metodou, že každý člen z kapely napsal, co by si chtěl zahrát. V mnoha věcech jsme se shodli a v mnoha ne. Takže se hlasovalo. Nastala jistá rovnoprávnost členů kapely. Vybírali jsme 25 asi ze 120 písniček. Druhá zajímavost turné je, že zaznějí písně, které jsme nikdy nehráli. Například Ty jsi jako já, Píseň labutí nebo JP. A vizuálně bude turné doprovázeno panely, které jsou různě nasvícené a budou evokovat hory. Někdy budou modré jako led, jindy třeba zelené. Termíny a místa koncertů jsou na mém webu michalhruza.cz.
Máte za sebou turné po divadlech, na zámcích, zahrál jste si s orchestrem. Co může přijít dál?
Teď se chceme na chvíli vrátit do klubů. Chceme prostě zahrát lidem jednoduše z bezprostřední blízkosti. Je rozdíl, když stojíte od interpreta 500 metrů a vidíte ho na obrazovce. Nebo když od něj jste pár metrů a vidíte, jak kytaristovi jezdí prsty po pražcích a zpěvákovi naběhne žíla, když zpívá dlouhý tón.
Máte ještě nějakou metu či sen, co byste chtěl v branži dokázat?
Nezáleží na množství lidí, ale na tom, aby se našel někdo, kdo porozumí tomu, co chci říct. Jestli to bude jeden člověk, naplní mě to stejně, jako když jich bude sto tisíc. Budu rád, když naše práce bude mít pro lidi smysl. Občas mi někdo řekne: „Byl byste tak hodný a přijel nám zahrát za svatbu? My jsme se seznámili, když jsme poslouchali vaši píseň, a vy nám symbolizujete naši lásku.“ Když můžu, jedu a zahraji na kytaru jednu písničku a je to moc příjemné. To je smysl, proč to dělám.
Po turné se vrhnete na novou desku. Už máte nějaké písničky připravené?
Zatím ne. Objeví se zhruba patnáct melodií, ty já budu textovat a zkusíme vybrat aspoň deset na album. Pak tam můžou být jako bonus písně třeba z filmů, které ještě nikde nevyšly. Rádi bychom, kdyby ta deska vyšla ještě do konce letošního roku, ale také se může stát, že budu mít blok a nepůjde to. Pro mě skládat hudbu je o stupeň lehčí než psát texty. Tam totiž musí člověk promyslet, co chce, říct a pak to zkusí zasunout do slov, aby to vyjádřilo emoci, která byla v inspiraci. To všechno musím přenést na papír. Pamatuji si, že jednoduchý text Voda živá pro Anetu Langerovou jsem dával dohromady tři neděle od rána do večera. Nepustím text ven, když tam nehraje byť jen jedna předložka.
Pořád máte nové nápady na písničky? Neříkáte si, tohle už jsem napsal?
Člověk, který žije, cítí, vidí a svět je v neustálém pohybu. Někdy se věci opakují, byť v jiné formě. Hrozí stejná chyba, jako jsme udělali jako lidé už před několika lety. Když vzniklo album Noc, logicky muselo vzniknout album Den. Pak bylo Sám se sebou – a co přichází po bytí sám se sebou? Zatím my v hlavě brnká název Odpuštění. Ne jen někomu, kdo udělá něco, co by neměl, ale i sobě. Protože chybovat je lidské. A najít v sobě sílu a uznat svoji chybu je někdy dost těžké.
Četl jsem, že když tvoříte hudbu k filmu, musíte se naladit a prožít to. Je to tak u všech písní?
Když jsem byl osloven, abych zkusil udělat scénickou hudbu pro film Lidice, navštívil jsem to místo a opravdu jsem tam cítil silnou emoci. Musel jsem tam jet, abych to mohl zhudebnit. Že tam je památník dětem formou sochy, s tím jsem trochu počítal. Ale že tam nechali základy staveb včetně kostela, které Němci vypálili, to bylo šílené. A teď si představte, že režisér filmu Petr Nikolaev chtěl, abych udělal hudbu samotného aktu vypálení, který trval sedm minut. Jak mám udělat sedm minut hudby takového zvěrstva? To bylo strašně těžké, aby tam zůstala emoce.
Strážce streamu
