V Česku je osmkrát víc boháčů než před pěti lety. Má to ale drobný háček

Vydělal jsem milion korun. Mám auto západní značky na leasing a pracuji na dalších milionech. S tím byste se v roce 2022 už na titul celostátního prestižního časopisu pod titulkem Rozhovor s milionářem nedostali. Ale dva tři roky po sametové revoluci to ještě byla bomba. Vydělávat miliony už bylo legální pro všechny, nejen pro vyvolené. Miloš Jakeš už nemohl milionáře dehonestovat v primitivních projevech. Za třicet let let se ale proměnilo vnímání, jaká částka pro znamená, že můžeme s klidným svědomím říci: „Jsem bohatý!“

Italové chtějí půl milionu, Čechům stačí pětina
V roce 2022 vystačí na pocit boháče každému druhému běžnému Italovi v přepočtu na českou měnu půl milionu korun. Měsíčně. Český člověk je násobně skromnější. Vystačí si s přibližně 120 tisíci korunami za měsíc. 

„Což je zhruba čtyřnásobek našich průměrných měsíčních příjmů,“ připomíná Veronika Diamantová, mluvčí Sazky, která se na pocity týkající se bohatství vyptávala v pěti evropských zemích, a to jak v Česku, tak ve zmiňované Itálii a pak na Slovensku, ve Finsku a v Německu. Zajímavé bylo, že Finové jsou výrazně skromnější. Jako bohatí by si připadali, kdyby měli „jen“ dvojnásobek průměru (ten je 120 tisíc korun) měsíční výplaty. Úvahy na téma pocit boháče se ale liší, pokud se budeme vyptávat, jaké celkové jmění, tedy peněz na účtu, musí člověk mít, aby se už zařadil mezi „pracháče“. Tady se už dostáváme do zcela jiných sfér. Pro necelé dvě třetiny Čechů začíná hranice bohatství na deseti milionech korun. Ve zbylých zemích, které byly v dotazování zahrnuté, se ale pocity bohatství minimálně desetkrát znásobují. I na Slovensku platí, že bohatý je člověk až ve chvíli, kdy má v bance v přepočtu sto milionů korun.

Nejnáročnější jsou Italové. Na Apeninském poloostrově se bohatství pojí se dvěma a více miliardami korun. „Italové pocházejí z historicky velice bohaté společnosti. A to z pohledu přírodních zdrojů, ale také jejich životní standard je hodně vysoko,“ vysvětluje profesionální koučka Dagmar Mištíková.

Toužíme zajistit své děti
Zajímavé je, že po zbohatnutí a bohatství touží Češi ve značné míře ne vždy proto, aby si dopřáli pro sebe, ale aby také zajistili své potomky. „Pokud možno i na několik generací,“ připomíná Diamantová.

Se zbohatnutím však nespojují Češi to, že si dají nohy na stůl a přestanou pracovat. Sedmdesát procent z nás by s největší pravděpodobností dál pokračovalo ve svém zaměstnání. A to i v případě, že by jim do klína spadly ne desítky či stovky milionů korun, ale dokonce několik miliard. „Češi preferují jistoty, v tom jsou podobní Němcům. Slováci, jako poměrně dynamická povaha, by využili miliardy víc k podnikání. Zato Finové by si nejraději užívali života,“ komentuje způsob naložení s velkým bohatstvím koučka Mištíková.

Před pěti lety jsme byli skromnější
Evidentně bohatneme. V porovnání se stavem před pěti lety se jako bohatí cítí osmkrát víc Čechů. Jenže v roce 2017 nám stačil k takovému pocitu měsíční příjem „jenom“ padesát tisíc korun. Což je asi o bezmála šedesát procent méně než v tomto roce. Důvodem je pravděpodobně i fakt, že průměrná mzda je teď už kolem čtyřiceti tisíc korun.

Pokud bychom přišli ke zděděným nebo vyhraným miliardám a chtěli bychom je vhodně investovat, je rozdíl mezi tím, jak by s penězi naložili muži a jak ženy. Muži by nakupovali nemovitosti, samozřejmě luxusní, a hned potom automobily. Ženy by také neškudlily, ale hledaly by ke koupi soukromý ostrov.

Panelák plný milionářů I člověk s účtem v minusu je teoreticky milionářem. Stačí, aby obýval 1+kk o 25 m2 v panelovém domě. Pořád ještě najdete v nabídkách realitek jednogarsonky pod milion korun. Jsou to výjimky a v opomíjených lokalitách mimo hlavní město. Dobře udržované byty v domě se čtyřiceti partajemi mohou v Praze na sídlišti představovat sumu 200 milionů korun. Přesto se nemusejí všichni považovat za milionáře. Jeden milion korun byl snem všech lidí, kteří si v roce 1992 koupili stírací los Tutovka a měli šanci dostat se až do televizního vysílání. Tam si mohli v kole vytočit až milion korun, za což se v té době daly koupit třeba dva až čtyři domy nebo několik panelákových bytů. Momentálně by taková částka vystačila pravděpodobně na průměrně luxusní rekonstrukci kuchyně a bytového jádra a ještě nějaká drobná vylepšení panelákového bydlení. Milionáři nebyli výjimkou už v komunismu. Když šéf KSČ Miloš Jakeš kritizoval v roce 1989 ve slavném projevu umělce, kteří podepsali petici Několik vět, vzal si na paškál jejich vydělávané statisíce a miliony korun.  Jenže stejně, nebo i víc, jako Hana Zagorová, Dalibor Janda a další vydělával zakladatel dechovky Moravanka Jan Slabák. Někdy byl jeho roční příjem mnohem vyšší než u popové hvězdy Karla Gotta.