Na začátku října vyjde váš debut Sami. Jak ho teď s odstupem od nahrání vnímáte a jaké jsou první ohlasy?
Zatím mám ohlasy jen od nejbližšího okolí, které je z desky nadšené. Já sama si dávám poslechovou pauzu, protože jsem album slyšela už tolikrát, že už bych k němu nic objektivního neřekla. Mám ale strašnou radost, že je deska skutečně hotová, protože cesta k ní byla poměrně dlouhá. Je to tak čtrnáct let, co jsem si doma na čtvrtku nakreslila obal desky se svým jménem a názvem. Postavila jsem si tu kresbu na noční stolek. Teď konečně budu desku držet hotovou v ruce.
Už v roce 2013, kdy jste měla venku první úspěšné písně, se hovořilo o tom, že se deska chystá. Proč to tehdy nedopadlo?
My jsme ji opravdu začali točit. Vyšel singl Vzpomínej a písnička K zemi stoupám, pak jsem ale potkala kapelu Jelen. Natočili jsme Tančíme spolu a začala jsem s nimi jezdit na koncerty. Ostatní věci trochu ustoupily do pozadí. Já jsem ale pořád psala básničky, texty a příběhy pro sebe.
Po dalších dvou letech vám vyšlo EP Otazníky, což byla předzvěst desky, přesto to trvalo ještě dalších pět let…
Také jsem o tom přemýšlela, ale myslím si, že teď je ten nejlepší čas, kdy se to mohlo stát. Potřebovala jsem ještě další zkušenosti na pódiu, ale i v psaní. Za tu dobu jsem se vypsala. Tehdy jsem se ještě necítila na to, jít se svými písněmi ven a stoprocentně si za nimi stát.
Ke křestnímu jménu Kateřina si přidala pro umělecké účely Marie – pro radost po svých prababičkách.
Jak dlouho vznikalo výsledných jedenáct písní, které na desce Sami jsou?
Většinu z nich jsem napsala tak, že jsem měla jen krátkou básničku nebo nějaký úryvek. Ty první jsou tak čtyři roky staré. Hudebně vznikaly průběžně, někdy jsem seděla s kytarou a text i hudba vznikly zároveň. Zrovna první singl Sami vznikl takhle s kytarou během několika minut.
Kateřina Marie TicháZpěvačka, písničkářka, 26 let
|
Texty jsou výhradně vaše, ale kdo všechno se na desce podílel po hudební stránce?
Hudebně jsou čistě moje asi čtyři nebo pět písniček, další jsme dávali dohromady s kapelou. Ve dvou písničkách mi pomohla Tereza Balonová. Všechno jsme nahráli a producentsky to pak se mnou dotvořil až letos ODD, tedy Ondřej Turták.
Jak vám přípravu desky zkomplikoval koronavirus a různá opatření, která se k němu vázala?
Nemohli jsme se vidět. Já byla dva a půl měsíce na venkově u rodiny a Ondra byl v Praze. Dopisovali jsme si a volali. Ondra nahrál některé nástroje sám. Pak až v květnu jsme se zase začali scházet a tvořit. Z koncertního hlediska to jaro bylo hrozné, ale i ze zdravotního jsem se bála třeba o prarodiče. Ovšem celkově to pro mě osobně bylo krásné období, které jsem mohla trávit se svojí rodinou. Brala jsem to jako čas, který jsem dostala darem.
Ještě jste třeba i něco dopsala a dostalo se to na desku...
Dopsala jsem druhou sloku k písničce Zničená zem, což bude druhý singl. Myslela jsem, že už jsem v písni řekla všechno, ale nakonec v tom tichu vesnice jsem se do ní dokázala vrátit a dopsat ji.
Přijde mi po poslechu alba, že hodně textů je vztahových. Jsou některé přímo z vašich osobních prožitků, nebo jsou různě posbírané?
Celá deska reflektuje posledních pět let mého života. Nějakou dobu jsem si ty příběhy žila a pak jsem o nich psala. Pro mě je psaní forma sebereflexe či sebeterapie. Spousta z toho je založeno na mé osobní zkušenosti, je tam třeba i píseň Vlci pro moji malou sestru. Ona je strašný živel, je divoká a ničeho se nebojí. Je úplně jiná než já. Když jsem se snažila sestru sama pro sebe popsat, vznikla z toho právě píseň Vlci.
Zmínila jste, že je sestra divoká, ale další píseň se jmenuje Divoká, která má být o vás, že?
Ano, to je osobní zpověď o tom, co bych chtěla od sebe a od světa. Pro mě je to písnička o svobodě.
V této písni je také jediný host na desce – David Stypka. Jak vznikla vaše spolupráce?
David byl se svou skupinou v roce 2016 jako předkapela na našem turné s Jeleny. Je to pro mě fantastický autor a zpěvák. Strašně se mi líbilo, jak píše a tvoří, jak dokáže v chytrém a skvělém textu převést danou emoci. To byla pro mě určitá inspirace. Když jsem dávala dohromady desku, nemohla jsem přijít na refrén v písničce V Paříži. David zrovna nahrával v Praze svoje album, tak jsem ho poprosila, aby mi pomohl – a je z toho teď jediný úryvek textu na desce, který není můj. Když jsem pak psala Divokou, tak mi tam David přesně zapadl.
V textech cítím právě inspirace Davidem Stypkou nebo i Jeleny. Uvědomujete si to také?
Člověk je občas jako houba a nasává kolem sebe všechno, co se mu líbí, co s ním rezonuje, takže jsem se u nich určitě inspirovala. Ale to i třeba od starých českých písničkářů, které miluji. Pak už do toho člověk jen přidá sebe a vznikne z toho něco, za čím si může stát. Já si ani neumím říct, že si zrovna v nějaký moment sednu a napíšu píseň. Když to přijde, tak to chytnu ve vzduchu a dám to na papír. Odkud to přišlo a jak, to je pro mě pořád jedna velká záhada.
O jiném hostu jste neuvažovala, třeba právě o Jindrovi Polákovi z Jelenů?
Měla jsem a mám stále hodně nápadů. Jak jsme dokončili desku, zjistila jsem, že bych potřebovala ještě tak dva životy, abych stihla všechno zrealizovat. Mám hodně vysněných interpretů. Ale u mě funguje na věci netlačit, takže doufám, že na příští desky si pozvu zase další úžasné lidi.
V roce 2012 vydala singl Vzpomínej, o rok později písně K zemi stoupám a duet Do města přišla zima.
V uplynulých letech jste studovala, vystupovala s Jeleny a chystala svoje písničky. Nyní s nimi už jdete ven za sebe. Přemýšlela jste, jak složité bude se prosadit?
Pro mě bylo nejdůležitější, abych vydala něco, co bude přesně tak, jak jsem chtěla, aby to znělo a vypadalo. Abych to prostě byla já. Ale vůbec si nedokážu představit, co bude dál, ani moc nechci, protože život to stejně pak zařídí nějakým způsobem, který bych já sama nebyla schopná vymyslet. Deska teprve vyjde a nevím, jaké budou reakce. Jestli se s posluchači pochopíme.
Na říjen máte s kapelou naplánovaných pár koncertů. Na nich už lidé uslyší písně z desky?
Pokud všechny proběhnou, tak na nich budeme hrát písničky z desky. Strašně se na to těším. Samozřejmě budu ráda hrát i starší věci, které budou třeba někteří fanoušci znát. Ale také dopisuji na turné dvě rychlejší písně, protože většina z těch na desce je pomalejších.
Příští rok v únoru chystáte křest desky v Praze. Bude něčím speciální?
Bude to v Malostranské besedě, ke které se váže pro mě hezký osobní příběh. Právě tam jsem odehrála svůj úplně první koncert za sebe. Zpívala jsem a na kytaru se mnou hrál Martin Ledvina. Byla jsem tam jako předskokanka kapely Jananas. Pořád odtamtud mám ještě schované video. Bylo to roztomilé, protože tehdy mi bylo čerstvě sedmnáct. Pro mě to tedy bude určitě speciální večer.
Také hodně cestujete. Třeba píseň Vítr máte ze zážitků v zahraničí, a ještě nějakou?
Na svých cestách si utíkám do takových opuštěnějších míst v kontrastu s Prahou nebo životem na pódiu. Mám ráda, když můžu zažít nějaký protipól. Byla jsem třeba nedávno v Gruzii nebo v Izraeli a Palestině, odkud jsem si právě přivezla písničku Vítr. Shodou náhod jsem se tam ocitla na oslavě beduínské svatby. Byla jsem tam asi tři dny a bylo to úplně neuvěřitelné. Seznámila jsem se s beduínskou stařenkou, se kterou jsem se dorozumívala hlavně rukama a nohama, ale nějak jsme se dokázaly bavit o strachu a jak někdy stačí ten strach přes sebe jen nechat projít jako vítr. Ten pocit ve mně zůstal a doma jsem pak napsala tu písničku. Většinou stačí pro napsání jeden zážitek, často je to jen jedna věta.
Byla jste v nějaké zemi, kam běžně lidé nejezdí?
Třeba Gruzie byla nádherná. Hory, rozbité chaloupky a spaní pod širákem. Rumunsko mi přišlo překrásné přírodou i lidmi. Jezdím ráda na odstrčenější místa, kde jsou laskaví lidé. Ale zbytečně neriskuji, protože cestuji sama. Jednou bych se chtěla podívat do Íránu, ale teď tam vzhledem k aktuální situaci nepojedu.
Na albu je také píseň Metro, což bude naše čtenáře zajímat. Jak vznikla?
To je jedna z těch o lásce a o vztahu. Je o momentu, kdy má člověk pocit, že překročil nějakou mez, ze které už není cesty zpátky. A snaží se s tím vyrovnat. Když jsem psala první sloku, skutečně jsem seděla ve stanici metra Smíchovské nádraží.
Mimochodem, většina vztahových textů je spíše smutných. Píšou se vám lépe než veselejší?
Žádná písnička nezachycuje celý příběh, ale vždy pouze nějakou část, třeba jen jednu emoci. Většinou písničky píši, když ze sebe ty pocity potřebuji dostat. Když je člověk šťastný, tak to asi není potřeba ventilovat tolik jako ve smutku. Když je ten pocit intenzivní, musí z člověka ven a lépe se mi asi formují do slov hlubší emoce. Nepíšu ale ve chvíli, kdy jsem smutná, až posléze, když jsem si prošla v hlavě nějakou katarzí, procesem. Musím mít trochu nadhled.
Od dětství zpívala ve sboru, psala si vlastní básničky, písničky a příběhy, později hrála na kytaru.
Kolik jste měla pro desku připravených textů?
Za poslední čtyři roky jsem napsala třeba sedmdesát písní, ale často jsem měla pocit, že nějaké detaily je ještě potřeba doladit. Všechny mám schované, vezmu si z nich třeba jen větu, která vše začala, a nechávám ji dozrát. Občas si k tomu sednu, a když to se mnou rezonuje, snažím se to rozepsat.
Už odmalička jste zpívala ještě ve Vlašimi ve sborech. Bavilo vás to natolik, že jste si říkala, že byste se jednou mohla jako zpěvačka živit?
Vždycky jsem si říkala, že bych chtěla zpívat příběhy lidem. Měla jsem doma nakreslenou tu desku a pořád ji mám. Tušila jsem, že jednou budu chtít zpívat na plný úvazek.
Své první písničky jste posílala na všechny strany. Jak přesně to bylo?
Učila jsem se hrát na kytaru u kamaráda ve Vlašimi. Já měla doma kytaru po dědovi se strašně tlustým krkem a nedalo se na ni moc hrát, ale hned asi druhý týden poté, co mi ukázal základní akordy, jsem napsala první písničku. Byla jsem nadšená. Pak jsem napsala ještě další dvě, přičemž jedna z nich byla Vzpomínej. Rodiče mě pak vzali do studia, kde jsme nahráli dema. Tak jsem si říkala, co bych mohla udělat, aby se ty písně dostaly mezi lidi. Sedla jsem si k počítači a rozeslala asi třicet mailů do různých nahrávacích společností a rádií. Na každou adresu, která mi připadala adekvátní, jsem to v naivitě šestnáctileté holky poslala. Naštěstí mi asi po čtyřech měsících odpověděl Martin Červinka, ten jeho mail měl asi devět slov a zněl: Káťo, zaujalo mě to, napiš mi o sobě víc.
Pronikla jste do světa showbyznysu jako celkem mladá, jak moc vás překvapil?
Já si myslím, že jsem měla velké štěstí na lidi. Právě tým ze Singltonu a posléze i kluci z Jelenů jsou všichni féroví a rovní. To je takový ochranný polštářek před tím světem, který nemusí být vždycky úplně fér.
Mluvila jste o tom, že určité věci zařídí život, a nyní zase o štěstí. Věříte na osud?
Nevěřím na osud, ale věřím v to, že když člověk dá důvěru životu, řekne si, co od něj chce, a snaží se být pravdivý sám k sobě, tak si život s určitou dávkou štěstí, lásky a podpory lidí okolo najde cestu. Zažívám to třeba u cestování, kdy často neplánuji detaily, a jsou chvíle, kdy prostě životu musíte věřit, protože vám nic jiného nezbývá. A ono se to na poslední chvíli nasměruje, jak bych to nikdy nevymyslela. Že se třeba ocitnu na beduínské svatbě ve vesnici, kam se žádný turista nedostane.
Musíte mít sebedůvěru předstoupit na koncertě před hodně lidí, ale jinak nepůsobíte zase tak průbojně. Jak to vidíte sama?
Myslím, že jsem přirozeně introvertní a teď že jsem přeučený extrovert. Pozoruji na sobě, že si raději počkám a konám až v době, kdy opravdu chci. Hrozně důležité je pro mě také ticho nebo pomlka, často stejně důležité jako slova. To platí pro písničky, příběhy i třeba herectví.
Režisér a raper Jonáš Červinka říkal po natočení klipu k písni Sami, že máte i herecký talent, bavilo by vás třeba i v něčem si zahrát?
Nechci hercům a herečkám fušovat do řemesla, ale strašně mě to zajímá a fascinuje. Miluji svobodu, kterou vidím u skvělých herců. V novém klipu k písni Zničená zem se mnou hraje Igor Orozovič, což je pro mě jeden z našich nejlepších herců. Dívat se na to umění zblízka je pro mě fascinující. Chtěla jsem si to vyzkoušet, proto jsem si ho pozvala. Říkala jsem si, že když tam bude profesionální herec, třeba ze mě také vyždímá nějaké herectví.
Slyšel jsem, že píšete pohádku. A nějaké jste i načetla. Chtěla byste načíst audioknihu?
Ano, to by se mi hrozně líbilo. Ráda bych jakkoli víc pracovala s hlasem.
Také máte ráda poezii. Jak ta si podle vás v současnosti u nás stojí?
Zrovna před pár týdny mi v jednom ostravském nakladatelství nabídli, abych vydala sbírku svých básní. Ale to bude až příští rok. Z toho mám hroznou radost. Máme i plán, že bych některé básně rovnou namluvila. Mám pocit, že současnému světu poezie chybí. Všechno je takové rychlé, žijeme v záplavě informací, které nejdou moc do hloubky. A to právě poezie dělá. Zastaví vás a donutí být třeba i v tichu. To na ní miluji, že mi dává další rozměr a klid. Mám kolem sebe hodně mladých lidí, kteří čtou poezii nebo ji píší. Vzniká tady nová silná generace, jen to není tak nablýskané a hlasité.
Zařadíte třeba básničku i mezi písničky na koncertě, nebo spíš budete mít čtení zvlášť?
V ideálním světě bych v O2 areně předčítala svou poezii, ale to se asi nestane. Ale nevadí, jsou jiná místa a příležitosti, kde budu moct číst. Myslím, že mezi písničkami by se to nehodilo.
Několik let jste byla vegetariánkou, jak k tomu došlo?
Můj tatínek asi dvacet let pracoval na jatkách, tak jsem si v určité době řekla, že nebudu jíst maso. V poslední době jsem ale donucena okolnostmi a možná i pohodlností občas maso opět do jídelníčku zařadit, protože když jste celé léto na koncertech a večer už podesáté jíte smažený sýr, tak je vám z toho spíš špatně. Ale pořád maso jím velmi málo a představuji si, že si do budoucna zavedu systém, kde už to nebude potřeba. I zdravotně mi nedělá moc dobře.
Také jste během dospívání výrazně zhubla. Co bylo impulzem pro takové rozhodnutí?
To mi bylo asi šestnáct, když jsem posílala ty své první písně do světa. Zhubla jsem tehdy asi dvacet kilo. Nebyla jsem moc obézní, jen taková oplácaná. Začátek hubnutí vznikl nějakou poznámkou. Myslím, že pro mladé holky je to těžké ustát. Kdybych se mohla se zkušenostmi, které mám teď, vrátit do těch šestnácti, tak bych tolik kilo rozhodně nezhubla za rok. A byla bych k sobě mnohem laskavější.
Strážce streamu
