Než povídání s Pavlem pořádně začne, hned zkraje přiznává: jeho práce je pro fanouška komiksů tak trochu splněný sen. Od dob, kdy pro něj byly komiksové sešity dětskou láskou a přečetl takřka cokoliv, co obsahovalo obrázkové příběhy s bublinami, však uplynula již řada let. Při odborném zkoumání dnes musí Pavel chtě nechtě fanouškovství nechat doma.
Odložený fanoušek
„Je potřeba být na pozoru před tím slovem fanoušek: chci-li se věnovat badatelské práci poctivě a být věrný zásadám odborné práce, musím samozřejmě ono fanouškovství částečně odložit. Ne se jej snad zcela vzdát, ale být si vědom toho, že občas může maličko zatemňovat mysl. Přehlížet nedostatky či souvislosti, které mohu jako fanoušek ignorovat, ale jako badatel bych si jich měl být vědom a měl bych s nimi náležitě pracovat,“ říká Kořínek.
K odbornému přemýšlení o komiksu Pavla nakonec přivedla vysoká škola, kde studoval obor Český jazyk a literatura. Odjakživa ho to přitom nejvíce táhlo k teoriím vyprávění, kde si uvědomil, jak neprozkoumaný, ale přitom po prozkoumání volající kout kulturního počínání komiks představuje.
„Šťastnou shodou náhod v té stejné době začaly i v českých překladech vycházet moderní komiksové romány typu Spiegelmanova Myš nebo Padoucnice Davida B. a daly mi poprvé nahlédnout, co všechno komiks s elegancí, grácií a přesvědčivostí dokáže,“ vypráví. Pokud se Pavla zeptáte na to, jak takové zkoumání komiksových sešitů vlastně probíhá, nabídne
vám okamžitě stručnou, ale nic neříkající odpověď: různě. Způsob práce je totiž podle něj vždy odvislý od konkrétního projektu či toho, co se vlastně snaží zjistit. „Asi největším úkolem, který jsme s kolegy zatím řešili, byla příprava obsáhlých dvousvazkových Dějin československého komiksu 20. století. U nich to byla z velké míry mravenčí práce po knihovnách a archivech, desítky a stovky hodin strávených procházením nejrůznějších periodik deníky počínaje a časopisem Železničář konče.
Komiks nebyl v minulosti zaznamenáván a bibliografizován, pokud jsme tedy chtěli nabídnout co možná nejkomplexnější zachycení jeho výskytu v československém prostoru, vyžádalo si to detailní průzkum co možná nejširšího spektra periodik a jiných tiskovin. Protože, jak se nám potvrdilo, obrázkový seriál mohl být a byl opravdu téměř všude,“ popisuje svou práci.
Komiks je umění
Jednou ze základních otázek, na kterou se snaží Pavel najít při své práci odpověď, je, co dělá komiks komiksem. Definic podle Pavla existuje mnoho a navzájem se přetahují o slávu a pozornost. Téměř všechny se ale shodují na tom základním: komiks je médium či umělecký druh, který za využití záměrně sekvenčně řazených obrazů zpravidla doplněných textem vypráví příběh či předává jiný typ obsahu.
„Konstatovat nějaké určující zvláštnosti komiksu nad rámec tohoto obecného je vlastně velmi obtížné. Je tomu tak právě proto, že komiks představuje vlastně velmi různorodou kategorii, s nejrůznějšími podobami, přístupy, lokálními tradicemi, ale i s nejrůznější kvalitou a mírou podařenosti. Někdy dosahuje nejvyšších kvalitativních výšin, jindy padá k hlubinám nenapravitelného braku. Ale ani to není nijak výjimečné, literatura či film na tom nejsou jinak,“ vypráví zaníceně Kořínek.
Jisté ošidnosti se podle Pavla nevyhneme ani tehdy, pokud se pokoušíme poměřovat tuzemskou komiksovou tvorbu s tou zahraniční.
„Historicky lze hovořit minimálně o tom, že zatímco v globálním kontextu byl komiks již v průběhu dvacátého století médiem, které cílilo takřka stejnou měrou na publikum dětské i dospělé, v domácím prostoru tomu z nejrůznějších vnějškových i vnitřních důvodů nebylo. Komiks byl v Československu povětšinou vnímán a provozován jako žánr dětského čtení a z tohoto historického omezení dost možná vyvěrají některé předsudky, které ohledně komiksu čas od času stále ještě zaslýcháme,“ míní Kořínek.
Saudek byl vzor
Když se na vlastní kůži prodíráte dějinami českého komiksového světa, nelze v něm minout jednoho z největších komiksových autorů Česka, Káju Saudka. Ačkoliv v českých komiksových vodách můžete občas zaslechnout něco o jakémsi stínu velkého génia komiksů, ve kterém čeští autoři při tvorbě svých děl stále jsou, Pavel Kořínek se nebojí tento názor kontrovat.
„Zejména na počátku devadesátých let se zde objevila generace kreslířů, pro něž byl Saudek se svojí suverénní kresbou zjevně velkým vzorem k napodobení. Ani tehdy ale neplatilo, že by se to snad jakkoli týkalo všech. Je také špatně se ptát, zda jsou zde kreslíři lepší, než byl tehdy Saudek? Jsou zde kreslíři jiní. Komiks se vyvíjí, proměňuje, podléhá trendům a módám stejně jako jakákoliv jiná oblast lidského počínání. Stejně jako bychom asi nedokázali prohlásit o nějakém malíři či spisovateli, že to je to nepřekonatelně nejlepší, co tu kdy vzniklo, neměli bychom podobné apriorní hodnocení pronášet ani u komiksu. Saudek byl ve své době a v tom, co dělal, bezesporu mistrem. Ale že by jednou provždy vrhal nějaký nepřekonatelný stín? To naštěstí nikoli,“ doplňuje komiksový vědec.
