Vyjeli po stopách Hanzelky a Zikmunda

Proč jste vyrazili v jejich stopách?
Hledali jsme novou výzvu. Už nás nebavilo jezdit na měsíční expedice, pak se vracet domů a plánovat další. Lukáš nosil tenhle plán v hlavě už nějakou dobu a zkusili jsme na něm jen tak pro radost pracovat. Kdyby se tehdy nestalo to, že nám někdo řekl „To už nikdo další nedokáže!“, tak bychom možná ani neodjeli.

Pořizovali jste srovnávací fotografie „tehdy a dnes“. Která je pro vás ta nej?
Každá podařená nás ohromně potěšila. Nejde vybrat jedinou, ale lidem se velmi líbí příběh ze Siallaganu na Sumatře, kde jsme v kanibalské vesnici narazili na vnučku paní, se kterou se fotil pan Zikmund v době svých narozenin v roce 1962. Na stejném místě jsme se vyfotili s její vnučkou jen o 56 roků později.

S panem Zikmundem jste prý vybírali před cestou fotky. V jakém jste kontaktu?
V přímém kontaktu jsme nebyli. Po našem návratu nás ale pozval na soukromou oslavu svých stých narozenin, a to si myslím mluví za vše. Pan Zikmund se začal o náš projekt zajímat, když jsme kontaktovali muzeum, abychom se dostali do archivů. Nenapadlo nás to ani ve snu, pořád jsem si připadali jako kluci, co chtějí do světa. Potom si pan Zikmund vyžádal náš záměr a projekt, a když si ho přečetl, napsal nám na něj vzkaz a dobrozdání. Popřál nám hodně zážitků a šťastný návrat. Tím to všechno začalo.

Překvapilo vás něco z jeho strany?
Ve svém věku je pan Zikmund stále velice aktivní a překvapilo nás, že náš projekt pečlivě sleduje. I když nemá sociální sítě, zajímal se o náš Facebook Zikmund100 nebo web www.z100.cz a jako jeden z mála lidí přesně věděl, kam se přesouváme. Je to nesmírně vitální člověk a pořád má světu co nabízet. Dokonce do poslední chvíle zvažoval, že se přijede osobně zúčastnit zahájení výstavy 17. února v Papírně Plzeň.

Jak zpětně vnímáte jejich cestu Tatrou po zemi, kterou jste vy kvůli času spíše proletěli?
Někdo by mohl říct, že létat je jednodušší, a druhý naopak. Vše má něco do sebe, ale nás drtil rozpočet, a letecké přesuny jsou v poměru na kilometry jednoznačně nejlevnější. Navíc plavba lodí přes celou jihovýchodní Asii jim zabrala mnoho měsíců a nám jen pár hodin v letadlech.

Co jste si od projektu slibovali původně a jak se na něj díváte s odstupem?
Chtěli jsme jako dar pro pana Zikmunda znovu vyfotit slavné fotografie, možná jsme to brali jako odpustek za to, co mu společnost a vládní systém od roku 1968 do roku 1989 způsobily. Chtěli jsme jich udělat 100, vystavit a popsat. Přivezli jsme jich nakonec 195, takže to byl úspěch. S odstupem času víme, že nebylo bez důvodu, když tuhle cestu nikdo 60 roků nezopakoval. Je to obrovský nápor na psychiku, na fyzické zdraví a člověk neví, co bude za hodinu, dlouhých devět měsíců. Dnes jsme hrdí na to, že se to povedlo, a navíc s tak poddimenzovaným rozpočtem.

Na kolik cesta s 65 přelety vyšla a jak finanční rozpočet ovlivňoval vaše přesuny?
Přesuny jsme se snažili udržet a neměnit. Ubírali jsme vždy z peněz na jídlo a ubytování, takže poslední tři měsíce už jsme jedli jen konzervy a chleba. Celkově by se za ty peníze dala koupit nová Škoda Octavia. Kdyby se ale někdo chtěl vydat v našich stopách, určitě bychom doporučili rozpočet ještě minimálně jedenkrát navýšit.

Na Kamčatce jste zažili pamětníka tehdejší cesty H+Z. Jak a co jste se od něj dozvěděli?
Ani ne tak my o něm jako on o nás. Kamčatka je divoká země plná nástrah a překvapení a je nezbytné mít s sebou průvodce. Náš průvodce se pochlubil příběhem expedice Zikmund100 ve městě Petropavlovsk Kamčatský a jeho kamarád v pokročilém věku ho ujistil, že příběh Hanzelky a Zikmunda moc dobře zná, protože s nimi popíjel čaj na kolejích v Petropavlovsku v roce 1964. Překvapilo nás, že H+Z byli pro tehdejší Sovětský svaz tak významní a lidé je milovali, protože jim odkrývali skutečný svět za hranicemi jejich běžného života. I přes to všechno prý byli moc skromní a nenároční a moc dobře se s nimi povídalo.

Kde jste prožili svůj největší strach?
V Libanonu se přesunula válečná zóna do hor a náš plán byl projet s autem na nejvyšší horu pohoří Libanon. Bylo to sice zakázané, ale chtěli jsme se tam dostat. Pod vrcholem se auto dostalo do hlubokých závějí a začalo nám sjíždět po ledu a sněhu do 40metrového srázu. Byly dvě možnosti, a to buď nechat auto tam a jít pěšky s převýšením 3088 m – což je nereálné a umrzli bychom – nebo riskovat a dostat auto ven. Šance byly téměř nulové, ale podařilo se to, a i když jsme byli jedním kolem nad srázem, zbylá tři se chytila a vytáhla nás zpět na cestu. Auto jsme odstavili a na vrchol došli pěšky. Zpátky v Bejrútu jsme oslavili život místním pivem a kávou s kardamomovým semínkem.

Nemáte prý rádi rýži a kari, proč jste si tedy vybrali zrovna eurasijskou cestu?
Eurasii jsme zčásti znali, protože jsme sem společně podnikli už několik expedic. Ve své podstatě šlo o to, že jsme vždycky měli jakýsi bod, kam bychom se mohli vrátit a kde jsme věděli, že se dostaneme z problémů, pokud nastanou. Jako Thajsko, Dubaj, Bali a podobně. Dalším důvodem byl fakt, že tato cesta nebyla nikdy knižně dokončena a směle jsme si mysleli, že se nám to může podařit – a dnes máme knihu v tisku a film ve střižně. To, že nemáme rádi tyhle speciality, nás neodradilo a nakonec jsme poznali, že Indie není jen o kari a Asie není jen o rýži. Ochutnali jsme spoustu dobrých jídel a jako Plzeňáci jsme si potrpěli i na ochutnávání piva.