Nedávno uplynulo půl století od smrti Jana Palacha. Myslíte, že je to historicky ohrožená informace, na kterou by mohli lidé pozapomenout? Pro mladé lidi je to už dobově „pravěk“.’
Právě u Jana Palacha toto nehrozí. On je součást kolektivní i historické paměti. Hodně k tomu přispívají nejen individuální vzpomínky pamětníků, ale je to i institucionalizovaná památka. Prostupuje formálním i neformálním vzděláváním. Podílejí se na tom média všeho druhu, také je to politikum.
Kde to hrozí?
Týká se to událostí, které jsou považovány za méně významné, časově vzdálenější nebo jsou nějak výkladově konfliktní. Jsou to vzpomínky generační, kdy se lidé jedné generace přichomýtnou k nějakým událostem a společně je začnou sdílet. Často se jich aktivně účastní, nebo alespoň pasivně.
To se týká třeba válek.
Jistě. Mohou to být i události kratšího průběhu. Za moji generaci to budou dvě události. Jedná se o rok 1989 a pak také 11. září 2001. Pro generaci mých rodičů je to druhá světová válka, kterou prožili v dětském věku. Pak rok 1948 a rok 1989. Pro prarodiče první světová válka a nástup Hitlera. Když půjdeme ještě dál proti toku dějin, dostaneme se do roku 1866 a k prusko-rakouské válce, do roku 1848, pak k napoleonským válkám. A tak dále.
Je důležité si v rodinách prožitky takových období a událostí předávat, i když to nejsou hlavní dějinné události?
Jistě je to důležité. Jsou to zkušenosti a zkušenost je základem vzpomínky. Nikdy to není statické a neměnné. Nikdy to není fotografické zachycení děje. V průběhu času se vzpomínky mění. Protože událostem přidáváme význam i podle toho, co jsme už zažili, s poznáním se to může měnit. Vidět to i zcela jinak, můžeme to obrátit osto osmdesát stupňů. To, co jsme kdysi viděli jako kladné, se na základě nových zkušeností a poznání změní v záporně vnímanou vzpomínku.
Například?
I zdánlivě banální vzpomínky na nějakého učitele. Jako dítě jste mohl pedagoga mít rád, obdivovat ho. Mohl to být i váš vzor. A najednou se dozvíte, že byl evidovaným agentem StB. Musíte se s tím vyrovnat. Nikdy to není jednoduché. Souvisí to s vývojem kolektivního vědomí, jak máme pojímat právě příslušnost k této tajné policii. A ke svazkům StB. Zacházení se vzpomínkami tedy není jednoduché. A rodinné vzpomínky? Použiji neodborný název. Ty jsou odnepaměti. Už v předcivilizační době, kdy se člověk začal odlišovat od jiných tvorů. Kdy se naučil odlišovat čas minulý, přítomnost a budoucnost. Orientuje se v tom a díky zkušenosti ze vzpomínek přežívá a je mu lépe. Vzpomínky udržují kontinuitu tlupy, kmene, později třeba národa. Předávání vzpomínek utužuje povědomí generací, že k sobě nějaká skupina patří.
Jenže udržují se s tím i mýty. Často mylné.
Ano. Mýty jsou ritualizované stereotypy, jak vykládat myšlenky o nějakém jevu, který má jednotný obraz a jednotnou hodnotící interpretaci. S mýty jsme se setkávali intenzivně v době obrození, které se dnes nazývá spíše obdobím budování moderních etnických společenství. Neměli to jen Češi, ale i Němci, baltské národy, Finové. Mýtus nemusí být nutně negativní, jak to slovo někdy hodnotíme. Mýtus může mít tvořivou roli. Jedním z mýtů je například, že Češi a Němci mají své povahy. Není však povaha, která přísluší jen určité etnické či rasové skupině. Můžeme mluvit o mentalitě, ale ne o povaze. To se dá zneužívat. Když se vrátím opět k rodině a předávání vzpomínek, tam se čas počítá na generace. Je dobré, když se potkají děti, rodiče a prarodiče. Tady se momentálně odehrává nějaký posun.
Jaký?
Autorita vzpomínek zejména prarodičů byla kdysi mnohem působivější a měla mnohem větší vliv na utváření představ o minulosti u dětí, jejich vnuků. Děti dřív, i proto, že domácnosti byly víc třígenerační než v současnosti, víc přijímaly výklad prarodičů, protože neměly přístup k jiným zdrojům, neměly možnost konfrontace. Kromě školy i tam šlo o to, jak moc se učilo o současnosti, tedy současnosti, která je v dosahu paměti žijících lidí. Mám na mysli soudobé dějiny, horizont posledních třiceti let. Posledních dejme tomu padesát let, a to platilo i pro první republiku, se to vykládalo víc politicky a propagandisticky. Tehdy se zpětně tvořil názor na Rakousko-Uhersko. Běžné vzpomínky, jak se žilo, byly dominantním obsahem vzpomínek babiček a dědečků. Vyprávěli, jak trávili dětství, jak vykonávali určité práce, které pravnuci už kvůli technickému pokroku ani neviděli.
Nyní je to jiné?
Současnost prožitá rodiči a současnost prožitá dětmi a vnuky začínají být podobné. I proto, že se snižuje věk prarodičů. Jejich každodennost není tak odlišná od každodennosti nejmladší generace. Navíc to není pro ty nejmladší tak exotické. Když to vztáhnu na počítačové programy, liší se ty z 90. let a ty současné, ale my nejsme schopni je nějak zásadně odlišit. Jsou si podobné ve své digitální nehmotné podstatě. A co je důležité, prarodiče neměli v minulosti takovou konkurenci v nabídce médií, v nabídce zdrojů. Mladí tyto zdroje mají, a i proto nemusí souhlasit se vším, co od starších generací uslyší. Stávají se znich silnější oponenti. To nebylo v takové míře. I kvůli intenzitě a množství informací v digitálním prostoru se omezilo ústní předávání vzpomínek. Potom musíme vzít v úvahu politický faktor.
Odlišnost politických názorů mladých a starých?
Ne. Mám na mysli jemnější příznak – stydlivost vzpomínat na minulost, když vezmu třeba sedmdesátá a osmdesátá léta, tedy normalizaci. Což může být pro děti nezajímavé, protože lidé se liší v tom, jak tu dobu vykládat. Prarodiče byli v těch časech v aktivním věku, museli se událostí účastnit a nechtějí o tom vždy mluvit. I kvůli tomu, jak se dnes na tohle období hledí. Vzpomínky jim mohou být nepříjemné.
Protože vnuci mohou mít zcela odlišný pohled? Kritický?
Možná bych použil výraz černobílý pohled. To je ale přirozené. Jenže černobílost může být vzpomínkami kultivována. Protože detaily té doby, jak na ně mohou prarodiče vzpomínat, mohou dát jejich vnukům uvědomění, jakou mají výhodu v tom, kdy žijí, čím nejsou, na rozdíl od tehdejších účastníků, omezováni. Jaká je hodnota svobody a jaká traumata mohly generace před nimi zažívat.
Mohl byste to nějak přiblížit?
Na vlastním groteskním zážitku. To bylo v období, kdy v Sovětském svazu umíral rok co rok generální tajemník. Na mě připadla povinnost udělat smuteční nástěnku. Musel jsem do tvrdé hobrové desky připíchávat špendlíky černým krepovým papírem smuteční lemování. A těch špendlíků jsem potřeboval strašně moc. Šel kolem mě učitel výtvarného kroužku a zeptal se, jak to jde. Docela nespisovně jsem řekl, že mě to… A ukázal jsem mu do krve rozpíchané prsty od špendlíků. „A k čemu to je?“ zeptal jsem se zoufale. Takže jsme si docela dobře popovídali. Tady se ukázala nádherně schizofrenie doby, a to jsou hodně důležité momenty i pro současné mladé lidi pro pochopení těch dob, jak nebyly černobílé a jasné. Ukázat třeba obsah tehdejší přetvářky. Současnost nabízí jiné tlaky, ale ne ty minulé.
Umím si ale představit, že dědeček nechce vzpomínat na minulost, protože byl v StB a byl docela hajzl. A bojí se, co by mu na to řekl vnuk, ne? Nechce si kazit obraz laskavého dědečka.
Možná se to děje, neznám konkrétní situaci. Umím si ale i představit, že by se takový dědeček snažil vnukovi vnutit svůj pohled na onu dobu. Utvrdit v něm názor, že to dřív bylo správné a že bylo líp. Jenže to není zmapované a nikdo se vám s tím nesvěří. Každopádně ale víme, že mezigenerační vzpomínání bývalo dříve intenzivnější, mělo patrně větší vliv na mladé a bylo přehlednější. Protože se vzpomínalo opakovaně.
Některé historky jsem slyšel desetkrát i víckrát.
Jistě každý známe rodinná setkání, kdy se v rámci oslav narozenin nebo poutí sešlo několik rodin a generací. A vždy byl a je někdo, kdo je z těch starších dobrým vypravěčem, a všichni se těšili, že začne dotyčná osoba vzpomínat. Ti starší věděli, o čem bude řeč, ale pokaždé se našlo dost mladších, kteří se rádi kolem pamětníka sesedli a naslouchali s otevřenou pusou.
