Role profesionálů v oblasti vnějších vztahů je velmi důležitá. Popište čtenářům, v čem vaše profese spočívá?
Čtenáři si mě mohou představit jako určité prostředníka mezi pražskou záchrankou a médii, respektive veřejností. Starám se o to, abych novinářům poskytovala zprávy o práci záchranné služby, odpovídala na jejich dotazy a celkově dbala o dobré jméno naší organizace. Stejně, jako je nepřetržitý provoz záchranné služby, snažím se i já být k dispozici novinářů v režimu 24/7.
To je asi náročné, že?
Někdy to znamená, že vám telefon zazvoní i v neděli v šest hodin ráno, ale to je věc, se kterou musím počítat. Moc děkuji mým blízkým, že to tolerují a ten zvonící telefon mi ještě s úsměvem podají. Za důležité považuji působení také v oblasti prevence, nyní jsme s kolegy například vydali leták pro pacienty, jak stonat při obvyklém průběhu koronaviru doma. Do toho organizuji různá setkání s médii, ve spolupráci s personálním oddělením připravujeme náborové kampaně a v neposlední řadě se podílíme i na komunikaci uvnitř záchranky, aby všichni kolegové měli včas potřebné informace.
Jaká situace je pro mluvčího v jeho povolaní nejsložitější?
Každý záchranář vám potvrdí, že nejtěžší situace jsou ty, jež se týkají událostí, kdy je zraněné dítě. A pozice tiskové mluvčí v tomto ohledu není výjimkou. Věřím, že se člověk stále učí a každá krize je cenná profesní zkušenost. Stejně jako si kolegové v terénu po každé větší události vyhodnocují, jak zásah probíhal, procházím si zpětně i já, jak jsem postupovala a co můžeme příště udělat případně lépe nebo efektivněji.
S kolika médii denně komunikujete. Máte i oblíbená?
Záleží na každém dni a událostech, které přinese. V případě mimořádných událostí v krátkém čase komunikuji s desítkami novinářů, v podstatě nedám telefon od ucha. Když v roce 2018 havaroval plně obsazený autobus u Horoměřic, tak jsem za tři hodiny napočítala 220 telefonátů. Pro informování veřejnosti a médií v takových situacích využíváme i sociální sítě, abychom informace dostali rychle ke všem, kteří je potřebují. Za tři roky na pozici tiskové mluvčí jsem přišla do profesně do kontaktu s desítkami novinářů a musím vyzdvihnout zodpovědnost a poctivost, s jakou naprostá většina z nich k práci přistupuje. Mám radost, že s novináři máme vzájemné korektní vztahy a společně informujeme pražskou veřejnost o práci našich zdravotníků.
Kdy vás poprvé napadlo, že se stanete tiskovou mluvčí?
Mým snem bylo pracovat na záchranné službě a hned po škole jsem nastoupila jako dispečerka na zdravotnické operační středisko u pražské záchranky, kam se dovoláte po vytočení čísla 155. Ani mě nenapadlo, že bych jednou mohla být i tiskovou mluvčí. Po letech mě ale oslovil tehdejší kolega – tiskový mluvčí, který hledal výpomoc. Ráda se učím nové věci, a tak jsem nabídku přijala. Nečekal mě ale pozvolný rozjezd, kolega po pár týdnech funkci opustil a já do nové role skočila rovnýma nohama. Od roku 2017 jsem tak tiskovou mluvčí na plný úvazek. Neopustila jsem ani dispečink, kde každý měsíc odsloužím několik směn, abych si udržela těsný kontakt s denním provozem záchranky a také s kolegy.
Jaký novinářský dotaz či spíše jeho typ zabere vašemu tiskovému odboru zpravidla nejvíce času?
Mojí výhodou je, že jsme zdravotník, týká-li se tedy dotaz poskytování zdravotní péče, mohu v 99 procentech případů odpovědět novinářů hned, případně rychle zkonzultuji dotaz s kolegy lékaři. Pokud mají novináři dotaz na konkrétní událost, například dopravní nehodu, tak máme už poměrně zautomatizovaný proces, jak pro ně od kolegů podrobnější informace z místa události zajistit, přirozeně při zachování soukromí pacientů, což je jedna z priorit naší práce. O něco déle zaberou dotazy, kdy musíme „vytahovat“ data z dlouhodobých statistik, nebo ke kvalitnímu zodpovězení otázky potřebuji informace od ostatních kolegů, kteří se na danou oblast specializují.
Strážce streamu
